Lesby, černoši a hokejisti
Svatava Antošová, Dáma a Švihadlo
Alain Mabanckou, Black Bazar
Jiří Švejda, Moloch II
„Vraž tam cynismus a spoustu sexu, jinak to nikde neudáš,“ stálo na přebalu – ta ženská s tímhle tvůrčím krédem mě okamžitě začala zajímat! Knížku Svatavy Antošové, Dáma a Švihadlo, s podtitulem: lesbicko-killerská parodie s autobiografickými prvky, ve mně vzbudila očekávání něčeho na způsob Vernona Sullivana naruby. Místo drsňáka s černošskými geny připravujícího krutou pomstu bílé rase to bude v podmračených severozápadních Čechách roztáčet sapfická ďáblice. Jenomže jak přibývalo stránek, měl jsem čím dál neodbytnější pocit déjà-vu, že už jsem to někdy četl.
Posuďte sami – hrdinka Svatava, autorčino alter ego, se potácí, marně hledajíc svůj raison d’être, mezi hospodou, mejdanem, cizí postelí a kocovinou. Opovrhuje „spořádanými občany, kteří spoří v České spořitelně“ nebo „pouličním chaosem donekonečna nakupujících uspěchanců.“ Prostě vším, co zavání jen trochu konformismem, samozřejmě i prací jakožto zaměstnáním. To je dobré tak akorát pro přízemní typy. Zážitky ze své trpké pouti psím životem sepisuje, je to pro ni jakási psychoterapie. Výsledek však neputuje na psychiatrii, jak bychom čekali, ale do nakladatelství. Nechybí obligátní scénka s houbičkami ani autorské čtení pro jiné, stejně naladěné (nebo spíš rozladěné) autory, pořádané na faře a zakončené bujarou pijatykou. Pouť odnikud nikam, spíš jen řetězec různorodých scének, které jakž takž sjednocují opakovaně se z děje vynořující postavy podobně postižených kumštýřů a kulturních pracovníků/ovnic, všech do jednoho „vycucaných, nebo s vyšukanými mozky“. (Většinou jsou to osoby skutečně existující, které navzájem vystupují ve svých románech – taková literární reality show přelomu milenia. Společně tvoří jakousi kastu vyvolených, morálně vysoko nad těmi, co ráno vstávají do práce, milují se, plodí děti a nedej bože s nima jedou autem na dovolenou.) V této knize je z těchto autentických hrdinů nejvýraznější básník Suzuki, svérázný šumavský „lesní bard“, žijící zcela a nekompromisně pro svou poesii.
Teď odbočím – tomu, kdo aspoň zběžně sleduje výše zmíněnou reality show, nedá moc práce Suzukiho identifikovat. Mě to přivedlo k jeho zajímavým reflexím na webových stránkách Českého hydrometeoroligického ústavu. Básničky také dobré. Ale Suzukiho občanské postoje, které prezentuje ať už na internetu či v různých literárních časopisech, jsou pro mě nepochopitelné. Co ho šlechtí je fakt, že se také nevrhnul do sepisování své autobiografie v próze. A pokud je pravda to, co Suzuki říká v Dámě a Švihadlu, nic takového naštěstí nehrozí.
Takže všechny výše uvedené literární postupy, šablony či klišé, jedno jak tomu říkáme, řadí literární Svatavu do jednoho šiku s alter egy V. Kahudy a E. Hakla – Petrem Kratochvílem či Honzou Benešem – ti si narozdíl od Svatavy změnili jméno, a tak se jmenují jinak než jejich alter ega – jejich kamarádem Oscarem Rybou a spoustou, většinou debutujících autorů a autorek, po kterých už literární pes neštěkl. Třeba knižní počin Filipa Topola. Až na to, že Dáma a Švihadlo je ještě nudnější, ubíjející, ničím výjimečná (tak jako třeba Kahuda svým stylem psaní). Je to kupodivu, že právě z jazykové stránky je kniha tak ordinérní. Čte se bezesporu dobře, dialogy, promluvy osob jsou přirozené, nijak „literární“, jak se to některým tvůrcům stává. Od Svatavy Antošové jsem ale čekal, u vědomí jejích dříve vydaných několika básnických sbírek, mnohem víc. Když už nedostanu gangsterskou parodii po Vianovsku, tak aspoň smršť obrazů a metafor, neobvyklých vypravěčských postupů, rafinovaných zámlk, hrátek se čtenářem.
Místo toho se mi vyjevil jeden pradávný zážitek, kdy jsem si ještě coby pubescentní fanoušek Ivana Hlinky přečetl román Moloch II, tehdy populárního Jiřího Švejdy. (Dnes se tento prakticky zapomenutý prozaik drží v povědomí veřejnosti jako poslanec parlamentu za KSČM – nevím, zda v PSPČR stále ještě hájí marxismus – a jako maryášový parťák zesnulé hokejové hvězdy Ivana Hlinky v jedné litvínovské hospodě.)
Slovenská hokejová legenda Peter Šťastný v laminátovém provedení, nad ním Ľudovít Štúr vyvedený v bronzu.
První dvě stránky prologu – úžasně barvité a plastické obrazy smogové poklice nad Litvínovem. Čtenář je nadšený. To je vodpich! Jenomže potom následuje už jen tři sta stránek rutinérského utrpení. Prostě náklad 40 000 výtisků zaručený, zaručený i odbyt, vždyť v té době Švejdovi mohl konkurovat jenom Páral a proškrtaný Hrabal. Navíc neuvěřitelně odfláklé. Neschopné udržet rovinu stylu ani na úrovni jedné věty. Navíc styl přímých řečí naprosto nedůvěryhodný. Myslíte, že někdo ve skutečnosti mluví třeba takto – půl věty spisovně, zbytek obecnou češtinou? Nota bene hokejisti v severních Čechách?: „Na Nový rok chci s vámi vyjet na led, ať mám nějakej ten ligovej gól na kontě.“
Klubový lékař při rozhovoru s kamarádem hokejistou mluví jako kniha, ale místy to opepří nespisovnou koncovkou a dokonce i jadrným slovem. Ano, autor tím skvěle dociluje efektu autenticitu rozhovoru dvou opravdových chlapů: „Taky bych ti doporučoval Švýcary, nehraje se tam tak tvrdý hokej.“ (…) „Myslím, že bys neměl nic zbytečně uspěchat, Viktore. Chápu, že ta smlouva je pro tebe lákavá, hodně lákavá, ale riskování by se ti nemuselo vyplatit. Led je teď plný ambiciózních snaživců, někdo z nich tě sejme a celý léčení je v tahu. To víš, přece už jsme v letech.“ (…) „Po třetím kole jsem se vsadil s Lázinkou o velkou láhev visky (sic!), že letos urveme titul. Jako by mi to udělali naschvál. Raketovej start a teď čtyři kola ani bodík…“ To jsem jen namátkou otevřel na straně 45. O problémech, které hrdinové řeší škoda mluvit. „Nesmlouvavá“ předpěrestrojková kritika maloměšťáckých přežitků z dob buržoazní republiky a honby za mamonem, jež z lidí činí nedovoleně podnikající automechaniky, šmelící zelináře – tak jak to pamětníci znají z desítek jiných knih, filmů, televizních inscenací režim propagujících autorů. A hlavně to zažili na vlastní kůži. Samozřejmě ani slovo o skutečných příčinách toho stavu, tedy o zvrácenosti totalitního komunistického režimu. Pan Švejda nebyl naivka, aby si sral do vlastního hnízda.
Pod mostem Mirabeau… tady někde meditoval Suzuki.
Dost komunistické nostalgie, vraťme se k Svatavě Antošové. Abych jenom nekritizoval, něco se mi v knize i líbilo. Tak třeba Eyakul bar, zábavní podnik pro gaye. Nikdy jsem v takovém zařízení nebyl a asi nikdy nebudu mít odvahu se tam podívat, takže aspoň skrz řádky jsem poznal, jak to tam chodí. Bez ironie to hodnotím jako přínos. Dobrá literatura má přece rozšiřovat obzory.
Líbily se mi i vlakové scény, Svatava totiž v knize hodně cestuje mezi Teplicemi a Prahou. Svět železnice, všecky ty zvuky a pachy, hnědou špínou zašlá a zaseklá okna, pořezaná tmavozelená koženka, krkající skinhed se zplihlým čírem nad teplým lahváčem v počmáraném pantografu, roztřískané zastávky uprostřed polí, studená odcizenost prázdných hal kolem půl čtvrté v noci, chrchlavá hlášení, odjezdy a loučení, vzdalující se peróny… Tohle všecko mi dokáže navodit příjemnou tíseň a smutek, bez nutnosti vysazení antidepresív!
Vždycky ocením, když autor do svého psaní vloží nějakou hříčku pro čtenáře. V Dámě a Švihadle lze narazit na několik aluzí na jiné literární počiny: „Labina se zatvářila jako kohout, když plaší smrt.“ (62); „Až do dne našeho odjezdu seděl (Suzuki) zalezlý pod mostem Mirabeau, vyvolával ducha Guillauma Apollinaira…“ (146); I když jméno básníka mi přijde trochu nadbytečné, jako by se S. Antošová chtěla zavděčit i troubům, co si na tuhle knihu troufnou. „Zase Praha. S prsty deště i bez nich…“ (284). Tak tohle mám opravdu rád.
Co se týče literárních parádiček, i v Dámě a Švihadlu se zpočátku občas zablýskalo, ale žádná smršť to rozhodně nebyla: „Dva černobylské sarkofágy plné piva se neklidně zavrtí na židlích, nadzvednou hlavy. Chvíli na mě skelně mžourají, pak zívnou. Miluju tyhle pajzly.“ (str. 12). Nebo: „Druhý den jsem myslela, že nevstanu. Mozek se mi přesunul ke kotníkům a bolel. Když jsem se chtěla pohnout, zakopla jsem hlavou o koberec a zůstala bezvládně ležet. Připadala jsem si jako těžítko, které nechali poprvé přes noc samotné v zamčené kanceláři.“ (60). A dál: „Jeho otázka mi zajela do těla jako kdysi jeho penis. Málem jsem vyjekla překvapením.“ (90). Nevšední obrat z textu naposledy vylovíme na straně 144 (celkem jich má kniha 299): „Kanárkově žlutý neón dělal z Ústí pacienta s hepatitidou C.“ Potom už jen nudné, komisní psaní, občas nějaké to otřepané klišé: „Laserovým zaměřovačem svých očí mě zahnala do bláta.“ (65); „Několik zarudlých Němců (…) tlačilo do hlavy klobásu a pivo, (…)“ (106). Všecko vyvrcholí na straně 290, kde autorka už ze čtenáře udělá úplného blbce: „V cukřence už nic nebylo. Pak jsem si ale vzpomněla, že bych mohla mít v postranní kapsičce batůžku pár nastřádaných sáčků cukru z restaurací.“ Je nutné ještě dodávat: „Tam, kde dávali ke kávě cukry dva, mi vždycky jeden zbyl.“?
A ten slibovaný sex? Na mé gusto rozhodně nic moc. Na začátku se sice také blýskne na časy, to když úplně ožralá Svatava svede v nonstop baru (tam jak na ni vejrají ty dva černobylské sarkofágy plné piva) dohled konající policistku s dominantními sklony (a pendrekem u pasu) a na zaplivaném hajzlu si vzájemně provedou cunnilingtus. Policistku navíc příroda obdařila poměrně vzácnou schpností ženské ejakulace. Tím Svatava vystřílela veškerý prach zvrácené erotiky a následné sexuální scénky už by klidně mohla v rubrice „Psycholožka radí“ tisknout i silvestrovská Vlasta.
Le pont Mirabeau
A teď k těm černochům avizovaným v nadpise. Zanedlouho potom jsem četl knihu konžského spisovatele žijícího v USA, Alaina Mabanckoua, Black Bazar. Je úžasné, kolik styčných bodů s Dámou a švihadlem, s Proudy nebo Intimní schránkou Sabriny Black, jsem v té knížce našel. Dokazuje to, že není zase takových rozdílů mezi lidským trápením v různých koutech zeměkoule.
Hlavní hrdina je africký imigrant v Paříži. Žije v prostředí černošské komunity a trápí ho jeho družka, která mu i s jeho dcerou (která ve skutečnosti nebyla jeho, ale o kterou se staral a pořád ji miluje jako svoji) utekla s Hybridem, hráčem na tam-tam v bezvýznamné kapele, zpátky do Afriky. Celkem banální zápletka.
Prdelkářovi (či Zadkologovi – tak se hlavnímu hrdinovi říká, protože ho na ženských nejvíc rajcují zadečky a on je jejich velikým znalcem; v Dámě a švihadlu je také zmíněn jeden „zadkař“!) práce nevoní.
Není to bůhvíjaký intelektuál, ale kdysi ve své domovině vystudoval gympl. Teď pracuje jako manuál, dělník v tiskárně.
Na radu jednoho skutečného haitského spisovatele (ve kterém lze snadno identifikovat Mabanckouova kamaráda Dannyho Laferriera, který je zmiňován i v dalších Mabanckouových románech) začne své životních osudy sepisovat. To je pro něho druh psychopterapie. Kupodivu zápisky neodnáší psychiatrovi, ale do nakladatelství.
Tu a tam skončí s cizí ženskou v posteli, když ta jeho jej zradila.
Většinu času tráví s kumpány v hospodě. Tam se vedou v podstatě stejné pivní kydy jako u nás – ženské, třesky-plesky, politika, třesky-plesky, ženské, třesky-plesky, politika atd.
A teď, v čem se knihy liší.
Prdelkář je součástí komunity, která nijak, natož štítivě či nenávistně, nekomentuje majoritu. Nemají to zapotřebí, protože netrpí žádnými komplexy. Prdelkář si osobně nad svými problémy nijak nezoufá a nestěžuje. Ba právě naopak – když z něj jeho bývalá nevybíravě telefonicky z Afriky vymáhá, úplně neoprávněně, alimenty, on je, úplně nepochopitelně, ochotně a rád posílá. Platí, i když by se na to mohl s klidem vykašlat – holka je ve skutečnosti Hybridova. Chlapi v hospodě si ťukají na čelo, když jim bezelstně říká, že peníze posílá proto, že je má obě pořád nadevšecko rád. Je to takový Candide na prahu nového tisíciletí, dobrosrdečný prosťáček, kterého nic nerozhází. Své candidství dokonce považuje za přednost, ctnost. Rozhodně se pro to necítí jako outsider. I rasistické útoky svého černošského souseda (ale starousedlíka, který se považuje za Francouze), pana Pokrytce, snáší se stoickým klidem a morální převahou a tak je také v knize glosuje. Neleje čtenáři na hlavu plné kýble splínů. Naopak, jestli je chvílemi směšný a politováníhodný, tak právě kvůli trošku nabubřelému fanfarónství, s nímž svůj příběh vypráví. Umí se nad něj i svoji „důstojnost“ povznést. Proto ho jen tak něco neporazí.
Přestože mají hodně společného, jsou Prdelkář a Svatava jako den a noc. Možná je to tím, že my seveřané a navíc Slované máme nějak geneticky blíž k chandře nežli ke křepčení v rytmu tam-tamů? Asi to taky bude nedostatkem slunečního svitu a když se tomu ještě přidá severočeský smog… Myslím, že ne. Spousta našich současných spisovatelů zřejmě nedokáže vymyslet příběh, nedokáže stvořit neobyčejnou, nebo i obyčejnou románovou postavu. Na to jsem nepřišel já, to už je leta všeobecně známé. Nezbývá tak než psát o sobě. „Vždyť tys toho už zažil, těch mejdanů, těch ošukanejch bab, těch originálních kámošů, sepiš už konečně něco…“ Takovému psaní potom chybí ten nadhled, s jakým tvoří Mabanckou svého Zadkologa. U nás se v současnosti víceméně sepisují zážitky. Nic proti zážitkům, měly by se však spíš přepisovat, než sepisovat. Román, memoáry a deník či zpověď, to jsou tři odlišné žánry. Jaké že umění je dnes převážně u nás poptáváno? Mezi zaprděnými konzumáky zpovědi a deníky VIPáků (které se ale jako romány netváří), mezi nezávislýma intošema zpovědi a deníky nonkonformních bohémů tvářící se jako romány.
Ještě jedna podivuhodná shoda mezi oběma knihama. Alain Mabanckou taky do svých knih rád zakódovává různé literární odkazy. A v Black bazaru se setkáme dokonce i se stejným mostem! jako v Dámě a Švihadlu. Mabanckou však nemá zapotřebí nic vyoslovat, kdo pochopí pochopí, kdo nepochopí nepochopí.
„Slavné sochy, které vystavoval na pont des Arts Senegalec Ousmane Sow, naháněly některým Pařížanům takový strach, že chudáci museli přecházet Seinu po jiných mostech, kde nebyla ani radost, která střídá žal…“
Ukázku pro MagazínK. přeložil Tomáš Havel.
Kdybych nenašel v obou knihách tolik shodných motivů, Dámu a Švihadlo bych určitě v MagazínuK. nerozebíral.
Afrokubánská kantína Jip´S, kde se nalévá pivem Pelforth (nic moc, snad ještě horší než Gambáč, dejte si belgický Loeffe) Zadkolog a další figurky z prostředí imigrantů ze subsaharské Afriky. Bar najdete v ulici St. Denis na rohu u kašny Neviňátek.