Pastýřka, beránek a Picasso
Procházka po Apollinairových Alkoholech
Odvážní aviatici se už netříští o krajkoví jejích spodniček, a tak nebýt černochů ověšených různě zmenšenými Eiffelovčičkami, bylo by to místo k nesnesení. Afričtí imigranti prodávají, jak tomu říkají, „a la sauvette“, což znamená něco jako „na utíkačku“. Když se objeví policajt, do vrabců jako když střelí. Muži zákona se však nijak nevzrušují – tihle chudáci francouzskou ekonomiku nezrujnují. Za pár minut už turisti nakupují dál, jako by se nechumelilo. A prospívají dobré věci, většina z takhle vydělaných peněz jde do Afriky naprosto adresně, žádná redistribuce, žádný zprostředkovatelský aparát, byť neziskový. Navíc „clandos“, neboli ilegálové, neodsávají ze sociálního systému a ani si nemůžou dovolit dělat někde na veřejnosti bordel.
Eiffelovka, jakožto symbol nadcházející moderní doby velmi iritovala tehdy dosluhující umělce. Třeba Verlaina. Pro avantgardu už se stala zdrojem inspirace. Třeba pro Guillauma Apollinaira. Že ji zmiňuje ve druhém verši Pásma vědí skoro všichni. Už míň je znám jeho rozverný, vlastenecký kaligram:
Originál: www.comlive.net/vos-poemes-preferes, český překlad i s fotkou nám dodal náš stálý spolupracovník Tomáš Havel. K tomu dávám k dobru dvě zajímavosti – překlad T.H. pořídil ve výtahu cestou nahoru, cestou dolů si pak pohrál s grafickou úpravou. Proto to má trošku roztřesené.
Druhou zajímavostí je, že v originále je s jazykem spojeno sloveso „tirer“, které znamená táhnout, tedy potažmo u jazyka i „vyplazovat“, a tak to taky dosud vždy bylo do češtiny překládáno. „Tirer“ však může znamenat i „střílet“ – a poručík artilérie Apollinaire možná neměl chuť po boších (= skopčácích), kteří mu šrapnelem málem urazili hlavu, jazyk jenom tak obyčejně vyplazovat, tak jak to do určitého věku dělávají holčičky v mašlích na odrzlé kluky. Proto T.H. použil sloveso „vystřelovat“, tak jako chameleon jazyk vystřeluje po mouchách, nežli je sežere.
Nevábná stanice příměstské železnice RER Javel-André Citroën je hned další za Champ de Mars-Tour Eiffel. Javel je něco jako naše Savo a jmenuje se podle města, kde ho začali vyrábět, a které tu v době, než se Paříž vylila z hradeb, poklidně žilo na břehu Seiny; Citroëny znají všichni fandové Fantomase, Funése i příznivci rallye. Když z poměrně hnusného kolejiště ještě hnusnějšími schody vylezete nahoru, ocitnete se na lávce, která je prodloužením mostu Mirabeau.
Ten by zřejmě navždy zůstal jedním z mnoha beránků, nebýt malířky Marie Laurencinové, která přestala milovat Guillauma Apollinaira a ten nenapsal jednu ze svých nejslavnějších básniček. Pilíře mostu jsou vlastně lodě, které navigují bronzové alegorie Paříže, Obchodu, Plavby a Hojnosti. Jedna loď pluje po proudu a druhá proti proudu. Která kam se pozná podle toho, že alegorie na rozdíl od osmiveslic necouvají, čili plují tam, kam vidí. Jejich autorem je Jean-Antoine Injalbert, který vyzdobil i nedaleký most Bir Hakeim. Poetického ducha místa ještě umocňuje domněnka, že básník Paul Celan, jenž v roce 1970 spáchal sebevraždu, skočil do proudu Seiny právě odsud. Most spojuje poklidně zařezávající frontu neo-slohových činžáků z konce 19. století, dobré adresy buržoazie (nikoli v hanlivém marxistiském slova smyslu) tehdy ještě na vzestupu, s neorganicky nasázenými, nablýskanými a pyšnými symboly překotně prosperujícího byznysu konce století dvacátého. Všecko rámují několikaproudé silnice se světelnými křižovatkami, již zmíněné koleje a opodál zmenšenina Sochy svobody. Most tu tak kromě dvou břehů spojuje i úspěšnou minulost s úspěšnou přítomností. Nad plynoucí Seinou se sráží, páří i sváří pomíjivé s věčným, nízké s vysokým, ošklivé s krásným. Před západem slunce tudy moc lidí nechodí, jenom pulzují vlny automobilů dle rytmu semaforů; je hezké chvilku tu postát.
Náš stálý spolupracovník T. Havel si na pont Mirabeau zašel nasát atmosféru a slavnou básničku tam exkluzivně pro MagazínK. přeložil. Vy si ji teď můžete přečíst.
Pod mostem Mirabeau
Pod mostem Mirabeau Seina plyne dál
A těch lásek
Kdybych sčítal a odčítal
Zjistím že radost vždy vystřídala žal
Zahal mě tmo odzvoň můj čas
Já zůstávám dny míjí nás
Jsme si tak blízko ruce tvé v rukou mých
Pod obloukem
Z paží našich spojených
Houpá se věčnost na vlnkách znavených
Zahal mě tmo odzvoň můj čas
Já zůstávám dny míjí nás
Láska mizí tak jako voda plyne
Láska mizí
Pomalu život mine
Tak zlý a krutý naděje když hyne
Zahal mě tmo odzvoň můj čas
Já zůstávám dny míjí nás
Dny běží zas týden další vystřídal
Nevrátí se
Ani lásky ani čas co všecko vzal
Pod mostem Mirabeau Seina plyne dál
Zahal mě tmo odzvoň můj čas
Já zůstávám dny míjí nás
Tam někam do dáli voda odnesla Mariinu lásku
Apollinairovy Alkoholy jsou nejprodávanějším svazkem v historii edice „Poésie“ nakladatelství Gallimard. Od roku 1966 se jich prodalo 1 135 000 kusů. To znamená, že celkově od roku 1912 se muselo prodat ještě mnohem víc. Přitom průměrný náklad knihy poesie je ve Francii 300–1000 kusů; na víc než sedminásobně početnější trh než u nás nijak závratná cifra.
Most pojmenovali po Honoré-Gabrielu Riquettim, hraběti de Mirabeau. O něm by se dalo říct, že byl pěkný ptáček, kdyby ovšem nebyl tak šeredný. Příroda se na něm vyřádila hůř než na kříženečkovi ptakopyska a rypouše sloního. Victor Hugo jeho ošklivost charakterizoval jako „ohromující a obludnou“. Malý hrabě se narodil s hydrocefalem (obrovskou hlavou), zkřivenou nohou a dvěma obřími zuby. Porodní bába prý bezprostředně po porodu rodiče varovala: „Hlavně se nelekněte!“ Navíc měl jazyk přirostlý uzdičkou, takže lékař se vyslovil v tom smyslu, že chlapeček nikdy nebude dobře mluvit. To se však kolosálně zmýlil. Mirabeau se později stal největším řečníkem a tahounem prvních let Revoluce, do doby, než stačil ve dvaačtyřiceti zemřít přirozenou smrtí, na totální vyčerpání organismu následkem nezřízeného vedení života. Jeho otec se s matkou brzy rozkmotřil a svého syna upřímně nenáviděl. Svému bratru mimo jiné napsal: „Tvůj synovec je ohyzdný jako Satanovo dítě.“ Aby toho nebylo málo, ve třech letech hrabátku zle zjizvily obličej neštovice. Přesto na něj ženské letěly, krásná manželka se sním rozvedla, protože jeho (tehdy moderní) libertinské pojetí života pro ni bylo zřejmě nesnesitelné.
Mirabeau byl taky úspěšným literátem, jeho dílo se dodnes vydává. Dvaadvacetileté manželce sedmdesátiletého prezidenta účetní komory v jihofrancouzském městě Dole, markýze Sofii de Monnierové, psal z vězení a tahle korespondence se považuje za klasické dílo francouzského písemnictví. Když Mirabeaua propustili, tak spolu s krásnou markýzou uprchli. Stařík ovšem nehodil flintu do žita, mladý párek nenechal na pokoji, dokud Mirabeaua nedonutil k jakémusi vyrovnání. Chlapi se mezi sebou srovnali finančně a ubohou Sofii poslali do kláštera.
O rozruch se hrabě staral i po smrti; pohřbili ho totiž jako úplně první osobnost v Pantheonu. Jenomže za nějaký čas vypluly na povrch jeho pletichy s královským párem, a tak mrtvolu v tichosti přemístili kamsi na periferní hřbitov. Jeho místo zaujal Marat, kterému se však vedlo ještě hůř. Po „depanteonizaci“ ho prý hodili do nejbližšího kanálu. Tak to ale ve skutečnosti nebylo, je to vymyšlená legenda.
Alegorie obchodu
Boulevard Saint Germain des Prés je celkem nudná, přeplněná šedivá ulice jako každá druhá. Za stejnojmenným kostelíkem (nejstarším v Paříži, postavili ho v roce 543) se ale najde kousek opuštěné země – jakási předzahrádka kostela. Na kamenném podstavci tu stojí busta. Jediný pomníček G.A. v Paříži. V pozadí náměstíčka Square Laurent-Prache ústí ulička Guillauma Appolinaira s úmrtním domem a deskou (kterou jsem mezi vývěsními štíty kina a restaurantů ani na druhý pokus nenašel). Jinak žádný bulvár, žádné náměstí ani most či stanice metra. Je to divné, protože G.A. kromě toho, že je jedním z největších francouzských básníků byl i velkým vlastencem. Sám se v roce 1916 přihlásil do armády, byl těžce raněn a na následky války i zemřel (španělská chřipka), ač se nikdy nestal francouzským občanem, o což velmi, ale marně, usiloval. Jeho oběť je skromně připomenuta na desce v Pantheonu, na stěně vlevo od Foucaultova kyvadla, kde jsou vypsáni francouzští umělci, kteří padli ve válce. Mezi desítkami mně úplně neznámých jmen lze úplně u podlahy nalézt i jeho.
Bustu vytvořil Picasso a původně ji daroval kavárně Flore, hned na rohu náměstíčka Laurent-Prache, kde básník rád sedával. Tvar hlavy může na první pohled vyvolat mylný dojem, že je to básníkův portrét, ale není. Je to hlava ženy. V roce 1984 ji přemístili, tentokrát už na náklady státu, do zmiňovaného parčíku. Udělali dobře, protože moderna nádherně ladí s prastarým zdivem a vynikne tu lépe než v interiéru narvaném uřvanými turisty. Většině z nich naštěstí nestojí za to sejít pár metrů z trasy U dvou magotů – Flore – Chez Lippe, kterou bedekry nařizují jako povinnou. Navíc většinu cestovatelů vyvalených na terasách nějaký ufňukaný poeta nezajímá, protože na S.G.d.P. je tahákem č. 1 fousatý chlapák ve svetru, se sklenkou Mojita v jedné a brokovnicí v druhé ruce. To je dobře pro ty, kteří rádi na chvilku spočinou v klidu, bez kavalkády spouští světoběžníků, kteří se fotí před vším, co mají předepsáno v průvodci.
Jako český vlastenec, v myšlenkách se pořád vracející domů, jsem si tady mohl v klidu podumávat, jaktože bronzovou hlavu (ještě k tomu od Picassa), stojící skoro třicet let úplně volně na ulici, ještě nikdo neukradl.
