† Za Vondrym…
Život nepřináší jenom legraci…
Vážení pozůstalí, vážení smuteční hosté,
Sešli jsme se tu dnes nad rakví mladého, nadějného člověka, jehož předčasný odchod zaskočil každého, kdo jej znal. Odcházet předčasně odkudkoli totiž zesnulý věru ve zvyku neměl.
Vondry miloval život. A lidé za to milovali jeho – nikdy nezkazil žádnou legraci, svému bližnímu nikdy neodřekl pozvání, naopak je vždy ochotně opětoval. Každého, kdo si přisedl, považoval za svého. A tam, kde sedával, vládla vždy krásná nálada a bujaré veselí. Dobrá mysl z něho prýštila jako šťáva z toho nejsladšího ovoce. Dokázal se rozdat tak, že vydané síly musel sbírat i celé dny. Jakmile se mohl opět postavit na nohy, nedopřál si odpočinku dřív, než si další kolaps vynutil další pauzu.
Vondry byl krásný člověk, sršící pozitivní energií, jíž léčil bolístky i strasti všech kolem sebe. K tomu jej předurčoval osobitý smysl pro humor i nelehko nabyté hluboké zkušenosti s nejrozmanitějšími stavy lidské mysli, jakožto i fenomenální znalosti chemie a farmakologie. Vondry zbavoval duše druhých bolestí a trýzní, anebo bavil široké publikum jako šašek v tom nejlepším slova smyslu, šašek coby výsostný umělec a tvůrce člověčí radosti. Své vlastní bolístky nosil uložené hluboko v sobě. Nikdo kolem si nevšiml, že jeho duše pozvolna zacházela na úbytě a tělesné orgány chřadly.
Bez ohledu na tak krutě omezenou dobu, jež mu byla na tomto světě vyměřena, toho Vondry stihl vykonat více než kdokoli z nás: postupně studoval na třech středních školách a dvou odborných učilištích. Bohužel mu nebylo dáno ani jednou studium dokončit. V krátkém sledu vystřídal pět různých zaměstnání, aby na sklonku života zakotvil v klidném přístavu zvaném Úřad práce. Životní optimismus dokonce odešel šířit i do Ústavu nápravné výchovy, kde strávil pět a poté ještě osm měsíců. Se dvěma družkami dokázal zplodit dva krásné syny, třetí partnerku smutná zpráva dostihla na lůžku v porodnici. Milí Ondrášku, Ondrýsku a dosud nenarozená Ondřejko, nikdy na svého tatínka nezapomeňte.
A ty, milý Vondry, kterýs’ toho pro své okolí tolik vykonal i na úkor sebe, navždy zůstáváš v mnoha srdcích zapsán jako výborný kamarád, parťák a nejednou i spasitel. A tak po tobě nezbyli jen dva sirotci plus jeden pohrobek, ale i celé zástupy vděčných. Zatím se smiřují s pro ně nepochopitelným řízením osudu, mlčky truchlí nad životní ztrátou a jen pomalu domýšlejí, jak obrovská tragédie je postihla. Společenský život v N. bude bez tebe o tolik chudší. Všichni, kdo tě znali, se cítí být tvými dlužníky. Díváš-li se tedy na nás tam s hůry, buď ujištěn, že kdokoli z těch, kterým jsi zase ty dlužil nějakou tu finanční částku, velkoryse mává rukou a tvým sirotám zatím žádná exekuce nehrozí.
U posledního soudu ti všichni přejí hodně zdaru, však jej budeš potřebovat. Nikdy, milý Vondry, na tebe nezapomeneme!
†
Dočetli jste přepis projevu, který přednesla paní magistra Bělohlávková, smuteční řečnice krematoria v N., u příležitosti posledního rozloučení s Vondrym. Smutný příběh jeho posledních chvil se podařilo zdokumentovat panu Slačálkovi, kterému děkujeme za důvěru, že materiál poskytl právě redakci MagazínuK. Přečtěte si nejprve svědectví pana Slačálka, potom si můžete prohlédnout fotodokumentaci otřesného případu.
†
„Vondry osudného dne vyrazil před půl osmou ráno z nonstop baru a herny Sedmikráska na obvyklou cestu domů se zastávkou v bufetu Radost na ranní polévku a chlazeného vyprošťováka. Asi hodinu před tím, než se na osudnou cestu vydal, vrátil se z WC a dal si sušit na radiátor ponožky, které si tam mu tam navlhly. Při odchodu je zapomenul na topení a bohužel si zapomenul zavázat i tkaničky polobotek. Na cestě ho nepotkaly větší problémy s rovnováhou, ovšem jen do okamžiku, kdy si po zhruba dvoustech metrech přišlápl levou tkaničku. Následoval nekontrolovaný pád na tvrdý beton, rozražení lebky a bezvědomí. To, co se dělo poté, ku cti Nňáků rozhodně neslouží. Po celé dopoledne okolojdoucí bezmocného a krvácejícího Vondryho lhostejně překračovali, domnívajíce se, že vyhlášený Nský násoska si zase ustlal na chodníku. Teprve uklouznutí strážmistryně Městské policie Beránkové v kalužině krve přimělo hlídku, která tudy procházela toho osudného dopoledne již po čtvrté(!), zavolat pomoc. Vondryho transportovali na akutní příjem Fakultní nemocnice v N., kde během šarvátky lékařů, kteří se nemohli dohodnout na tom, zda má význam zahájit resuscitaci, mladík vydechl naposledy.“
†
a tak dál…
†
MagazínK. se připojuje s kondolencí Vondryho kamarádům z Mokré čtvrti v N. a vzkazuje: Chlapi, hlavy vzhůru! A přezujte na suchý zipy!