Tajemství hradů Katarů
Rozhovor s Robinem Plecháčkem
Představujeme nového spolupracovníka Magazínu Klobása. Pan Robin Plecháček bude pravidelně publikovat seriál svých obrazových reportáží po Okcitánii, kraji sladkého vína, hradů a tajemných katarů.
Lukáš Chmel: Robine: cestovatel, fotograf, filmař, profesionální dobrodruh, spisovatel a básník, dokumentarista, publicista, esejista, amatérský historik a archeolog, malíř, prostě renesanční osobnost… Zapomněl jsem na něco?
Robin Plecháček: No jéje!
L.Ch.: Tak ven s tím.
R.P.: Kromě velkoformátové malby tvořím i grafiku a drobnou plastiku, přes léto hraji tenis – s poměrně dobrými výsledky, mimochodem – zvlášť mi sedí antuka, v zimě bruslím a úspěšně sáňkuji, celoročně se potom věnuji vzpírání (osobák mám 25,5 Kg v trhu i nadhozu) a on-line piškvorkám, od letoška jsem navíc zcela propadl golfu (již měsíc jsem členem golfového klubu „Jamka a kyvadlo“ v Chroustomlatech u Kolomaz). A v neposlední řadě se poloprofesionálně věnuji i hudbě.
L.Ch.: Můžeš to nějak rozvést? Hraješ sólově, nebo máš kapelu?
R.P.: Se svojí životní družkou, vynikající zpěvačkou a harmonikářkou Lídou Semerádovou (vaši čtenáři si ji možná budou pamatovat z jejího dlouholetého účinkování ve Velkopopovické Kozlovce), jsme založili akordeonové duo Harmonie. Já komponuji, starám se o aranže a píši texty.
L.Ch.: Kde vás můžou naši čtenáři vidět?
R.P.: Čtyřikrát ročně vystupujeme v Ústavu sociální péče pro přestárlé Finále v Mimoni, takže to je spíš pro seniory, ti mladší si na své mohou přijít na tradiční každoroční mikulášské besídce v podnikové mateřské školce Chemických závodů v Záluží u Mostu – Rozmarýnek. Srdečně zveme.
L.Ch. No výborně. Ale teď už k věci, pro kterou jsi vlastně tady. Čtenáři MagazínuK. se můžou těšit na seriál tvých reportáží z cesty po jižní Francii. Co tě tam zavedlo? Kolikátá cestovatelská mise to vlastně byla? A jaká byla její náplň?
R.P.: Takže popořádku. Byla to moje první a zatím i poslední cesta. A proč Okcitánie? Učarovali mi Kataři, jejich tajemná historie (daná tím, že po téměř devítistech letech se nezachovalo moc objektivních pramenů, které by jejich věc plasticky osvětlily), zadumaná majestátnost jejich hradů i pitoreskní vesničky v podhradí.
L.Ch.: To zní zajímavě. Původně jsi snad měl točit i pro Českou televizi?
R.P.: Přesně tak. Natočil jsem několik desítek hodin skutečně zajímavých záběrů, ale po návratu bylo mi řečeno, že není zájem…
L.Ch.: A podobně jsi dopadl se svými psanými obrazovými reportážemi…
R.P.: Bohužel. Oslovil jsem postupně všecky cestovatelské a life-stylové magazíny, historické revue, poté i týdeníky pro ženy a pánské časopisy. Nakonec i porno branži. Ani tam jsem se nechytal, i když jsem nabízel i paralelní okcitánské projekty – pikantní fotoreportáže z naturistických pláží pořízené vodotěsným aparátem připevněným ke šnorchlu, atraktivní záběry teleobjektivem z útesů či zblízka zpod ručníku se speciálním otvorem pro objektiv.
L.Ch.: Takže si určitě říkáš, jaké štěstí pro tebe bylo, že jsi minulé úterý zrovna seděl u Votrubů, když jsme tam s kolegyní Klobásou zašli na redakční poradu a jí se jako napotvoru zasekl ve Flexaretě film.
R.P.: Nerad, ale říkám.
L.Ch.: Čtenářům musím vysvětlit, že jsi se ochotně nabídl, že závadu vyřešíš, což se skutečně částečně podařilo…
R.P.: Přeci jenom odmalička fotím na digitál, ale Flexaretu měl můj pradědeček, a tak jsem si docela věřil. Redaktorka Klobása je kultivovaná dáma, takže to vzala sportovně.
L.Ch.: Nakonec byla ráda, že to odnesl jen osvícený film. Foťák pád na dlaždičky zázračně přežil. Každopádně jsme potom dali řeč a vznikla dohoda, že budeš mít možnost postupně své reportáže publikovat v MagazínuK. Pro naše čtenáře skvělá příležitost seznámit se s magickým světem Katarů a Inkvisitorů. Jako malý závdavek jsi přinesl nějaké fotky, můžeš k tomu něco?
R.P.: Tak tohle je katarský hrad Cabaret.
L.Ch.: Kabaret ve 13. století, to zní zajímavě.
R.P.: Tehdy se tomu řádění, co se tam dělo, kabaret ještě neříkalo. Spíš Sodoma a Gomora. Orgie, sabaty pekelníků, boží dopuštění, něco na ten způsob. V té době ho vlastnili dva bráchové Cabaretové, bonviváni, nebo spíš, jak to jenom…
L.Ch.: Rádi se podívali džbánku na dno, že jo? Flamendři neboli násoskové? Spiťaři, nálevky a bandasky, pivní brigáda rychlého nasazení? Vožungři a Sigma-pumpy?
R.P.: No, zhruba tak. Ale hlavně tehdejší řečí smilníci.
L.Ch.: Takže sukničkáři, proutníci, nemravové, frndomilové, šukálisti… frejíři, hoši od bobří řeky, nebo snad dokonce chlípníci a děvkaři?
R.P.: Jo, chlíváci a kurevníci. Prostě si představ trubadúry a nejrůznější potulné živly, jako kejklíře, básníky, krajánky a dráteníky. Dvorní dámy, to byly rozhoďnožky za všech režimů, chlapi z vojenské posádky, ti samozřejmě taky žádnou legraci nezkazí… plus kuběny z podhradí.
L.Ch.: Takže hrad plný šikovných samiček k pohledání, samé šťabajzny, kočiny, šťávy a vznášedla, bábovky jedna báseň? Žihadla a třeštidla, prcadla a šťouchadla, kůstky co nám sliny na jazyk ženou?
R.P.: Žádný ropuchy, rachejtle a starý vraždy, samo sebou. Vypálený patrony jakbysmet. A hlavně zákaz vstupu frigidním cuchtlím a vochechulím všeho druhu, to dá rozum. Veškerý ctnostný megery, železný panny a ledový královny letěly do hradního příkopu ihned a bez vyjímky.
L.Ch.: A do toho Kataři. To musela být mela. Sexuální olympiáda, Okcitánské přebory v prostocvicích… Ale nebyli oni spíš prudérní suchaři? Studení čumáci, kazišukové, nudní patroni a chcíplí vopruzové? Zaprdění přizdisráči? Mravnostní esa?
R.P.: Co se týče Katarů, byli mezi nimi skutečně „dokonalí“, jak jim říkali inkvisitoři, oni sami se označovali jako „dobří muži nebo ženy“. To byli vlastně jejich kněží, byli určitým rituálem (konsolamentum) pokřtěni a převzali tak oprávnění kázat, křtít další souvěrce. Odmítali křtít novorozeňata, protože ta z toho nemají ještě rozum. Křest totiž zavazuje k životu za dodržování přísných pravidel – potom teprve měla jejich duše dveře otevřené v nebi. A to bylo teprve to, co pro ně mělo být zajímavé. Tady dole to podle nich stálo za pendrek. K těm přísným pravidlům, kromě jiného… můžu to říct? Měli jste nějaké oplétačky s mravnostní…
L.Ch.: Řekni to radši latinsky.
R.P.: Měli zakázáno kopulovat, a to i v manželském svazku. A nesměli jíst maso, protože to, jak známo, zvyšuje libido. To vědecky zdůvodnil už František z Assisi. Tak ti se mohli věnovat jen voyerismu. Prostě na kukandu, na čumendu, šmírovat. The cathars´peep show. V Cabaretu archeologové objevili pozůstatky červených neonových trubic a příček s kulatými otvory o průměru cca 3 cm, vzdálených od sebe asi 6 cm a tvořící dvojice ve výši lidských očí. To je jasný důkaz, že „dokonalí“ Kataři na hradě působili. Prostí věříci, kteří ještě nedostali konsolamentum, mohli klidně hřešit. Tedy normálně se bavit z druhé strany zdi. Když se nedostali do nebe napoprvé, měli možnost se převtělit a snažit se napodruhé, napotřetí. O „dobrých mužích a ženách“, tedy těch „dokonalých“, se toho taky leccos napovídalo a napsalo. Pravda, že to většinou byla katolická propaganda, ale, ruku na srdce, kdo může říct, že sem tam není něco pravdy na každém šprochu, že? Je znám i jeden borec, který se dokonce po konsolamentu oženil a měl dítě. (Čelem se to přece nevypotí, říkávala už moje babička, když vzpomínala na soukromé hodiny náboženství u pana frátera Metličky.) Jeho manželka samosebou nebyla Panna Maria, oplodněná kosmickým zářením. Proto ukecal nějakého kamaráda, aby to vzal na sebe. Ale všichni to stejně poznali. Nikdo si nemůže myslet, že před devíti sty lety byli lidi blbější než my. Jo a ještě jeden poznatek archeologů – dlažba v chodbičce pod těmi dvojicemi otvorů je naprosto minimálně prošlapaná oproti dlažbě v komnatách za příčkou. Tam jsou úplný lavory. To ať už si čtenáři přeberou sami.
L.Ch.: A co ty další hrady, co tady na snímku vidím?
R.P.: Celý komplex se jmenuje Lastours, za Katarů byly ty hrady tři, po dobytí francouzským králem a likvidaci Katarů dostavěli čtvrtou věž, Tour Régine (Královnina věž), ta je druhá zleva. Úplně vlevo je Cabaret, uprostřed nejzchátralejší Surdespine a celé je to foceno z Quertinheuxu.
L.Ch.: Jaký zaujímali postoj k jejich stylu vyznání jejich křesťanští kolegové katolíci?
R.P.: Velkoryse, jak je jejich zvykem. Dali jim na vybranou – buď se vrátíte do našeho stáda, anebo hezky autodafé, kamarádi. A to není nic jinýho než upálení za živa. Kataři s radostí volili hranici, se zpěvem vstupovali hromadně (i po stovkách) do ohně, protože jak už jsem předeslal, tady dole to podle nich stálo za starou belu a oni tak skrze plameny vstupovali do Ráje. To inkvisitory štvalo tak, že se dopuštěli naprosto nepředložených činů.
L.Ch.: Jakých třeba?
R.P.: Jakých? Ehm… Teď si zrovna nevzpomenu, ale mám dojem, že strašných. Asi zuřili, ne?
L.Ch.: Vztekali se, že by překousli hřebík? Soptili jak Stromboli? Čertili se, vyváděli, prskali a dupali, pěnili jak saponáti? Čílili se a běsnili jak tornádo? Jančili jak Jánošíci nad vatrou? Řádili jak tajfuni, jak bejci se střečkem v zadnici?
R.P.: Jo.
L.Ch.: Tady vidím docela vtipný snímek – stíny hradu Lastours. Ale vešly se ti tam jen tři věže. To jsi s sebou neměl širší sklo?
R.P.: To je focený eště za Katarů, cha, cha, chá… Na hliněný destičky s emulsí, vole, cha, cha, cha, chááá… Na Heloweena, kamerou obskurou z vydlabaný dýně, cha, cha, cha, cháááá… Dyť sem ti říkal, že tu další věž dostavěl až papež, ne? Tenkrát tam ještě nestála!
L.Ch.: Říkal jsi, že francouzský král.
R.P.: To máš jedno, hamižnej padouch, jeden jako druhej. Jeden sysel za vosumnáct, druhej křeček bez dvou za dvacet. Mamonáři a Harpagóni, sběratelé kreditek, samosebou nakradenejch, v lepším případě zabavenejch. Na jejich zakázkách vydělal výrobce sejfů, firma Trumann & Co. ltd. takový jmění, že jejich potomci jenom z úroků mohli po sedmistech padesáti letech(!) zaplatit budoucímu prezidentovi USA elitní kadetku!
L.Ch.: ???
R.P.: A proč myslíš, že to dělali? No pro prachy, přece. Když papež rozjel operaci pod kódovým označením Křižácká výprava proti Albigenským, nechal vyvraždit a spálit celý město Béziers, třicet tisíc zmasakrovanejch, jenom sedum tisíc v kostele! Jako masakroval ženy, děti a starce v Libici Boleslav, a teď se chytni stolu, ať nesvalíš ubrus, hele, nikoli Ukrutný, ale Pobožný!!! A svatej Dominik nestačil přikládat pod kotel! Musel si najmout osmapadesát drvoštěpů, aby pokryl nároky svojí Inkvizice! Ostatně, za všech okolností stejný metody – Templáři, Hugenoti, Johanka z Arku, mistr Jan Hus, děvčata z Velkejch Losin, Esmeralda s kozičkou i Qasimodem, Martin Luther King, JFK, Bonnie a Clyde, Trockej v Mexiku, Hemingway na Kubě…
L.Ch.: Počkej, to snad…
R.P.: Saddám Husajn, Jurij Dimitrov s Rózou Luxemburkovou, Julián Sorel, nezastavili se ani před Bublinou…
L.Ch.: Počkej, Robine, to byl přece pes Rychlých šípů…
R.P.: No a cos myslel, ty dětino! Ty věříš tomu, že ho uhranul černej mág Štětináč a fotr Dlouhýho Bidla pak pod stromeček dostal novej ledviňák? Rasputin, ten francouz s gilotýnou, no…
L.Ch.: Robine, zadrž, prosím tě, Ro…
R.P.: Marat i s tou krasotinkou, co ho upíchala ve vaně, svatý Václav i s babičkou a dvěma milenkama, šest set žen Jindřicha VIII., Kryštof harant z Polžic a Bezdružic…
L.Ch.: Robine, nějak jsi se dostal mimo rámec inkvizice…
R.P.: (souběžně s L.Ch.) …a šup, hnedka na to Valdštejn, čirou náhodou? Ne né, kamaráde, Ježíš Kristus, Lukrécie Borgia, Himmler, Mata-Hari, Kaddáfí, Slánskej…
L.Ch.: Robine!!! Drž už hubu, doprdele!!! A drž se tématu! Nebo zaplatím a du!!
R.P.: (souběžně s L.Ch.) …Zoja Kosmoděmskaja, málem spartakiádní vrah, Raskol… A kde jsem to vlastně skončil?
L.Ch.: V Béziers roku 1209.
R.P.: Jo, v Béziers mimochodem zazněl ten chýrnej výrok „Zabte je všechny, on už si je náš Pán přebere“, když se jeden z najatejch hrdlořezů ptal, jak rozezná normálního křesťana vod dobrýho křesťana. A to neřek velitel křižáků, krvelačnej pes a papežův pohůnek, zchudlej šlechtic, co využil situace a stal se nejmocnějším hovadem po královi, Simon de Montfort, né, ten ne, ale řek to, a teď se podrž, ať nesvalíš ubrus, vole, to řek flanďák! Abbé z Cîteaux Arnaud-Amaury, takže bacha na to. A když se upalovalo v Minerve, tak na otázku, jakto že je tak velkorysej k obyvatelům hradu (každýmu dal možnost obrátit se ve víře a zachránit si krk), tak s úsměvem tenhle povedenej abbé odvětil: „Nebojte se, však ono jich tak moc zase nebude.“ V Béziers taky zjistili, že si, blbci, spálili veškerou kořist, tak potom pálili jenom lidi a movitosti i nemovitisti zabavovali.
Bráchům Cabaretovejm prej sebrali i druhou televizi, že prej jim stačí jedna dohromady, si to přeber, voe. Takovýhle svinstva! Zakladatelům kabaretiérismu! V Moulin Rouge měli busty, dokud je Komunardi nenaházeli do Seiny. A takovýhle legendy museli chytat signál na halapartnu vystrčenou z vokna, protože anténu si, a teď se podrž ubrusu, ať nesvalíš stůl, OSOBNĚ vodnes Narbonneskej arcibiskup. Dodnes na ni v arcibiskupským paláci chytaj Eurosport. Jo, prachy, to byla vždycky ta jejich pravá modla, hele třeba na Templáře… na to bacha, voe. Já už nemám ani na blbý pivo a voni si nakradli… No! …a teď sem to navíc rozlil, kurník šuplík! A sem na suchu, do háje zelenýho, vee… sem skončil, do prkýnka dubovýho vee, já se z toho potentočkuju… mě snad vomejou… já se zvencnu… mě z toho picne… smůla smůlovatá… že já mám celej život takovejhle pech, to je na palici!!!!!
L.Ch.: Dneska to jde na redakci, Robine.
R.P.: Fakt? Tý voe, Luky, ty seš kámoš, supr kámoš, fakt… Máš to u mně… Ti udělám portrét, chceš? S pěkným rámečkem, jo? Hele, já umím, vee… Hej, šéfe, eště jeden kousek, sem vee… škyt… tady na kámoše to napiš! Ti udělám, vee, taky portrét, nechceš? I s rámečkem, hele… nechce… škyt…
L.Ch.: Pane vrchní, dejte mu prosím ještě jedno malé a já ho potom odvedu. Děkuji. Ne, ubrus už nám radši nedávejte, to je dobré, děkuji.
Takže Robine, náš čas vypršel a já ti musím poděkovat za zajímavý rozhovor a našim čtenářům slibujeme, že se na stránkách MagazínuK. s tebou nesetkáváme naposled.
R.P.: Jo, nesetkrrrk… škyt… škyt… Ty vee, já musím na hajzl, vee… škyt… rychle… škyt… fuj… krrrrk………. žbluňk…???…
Výhled z okna Cabaretu: zleva Surdespine, Tour Régine a Quertinheux
Vážený pane Chmeli!
požádal jste mne o odbornou recenzi na Váš rozhovor s jistým panem Plecháčkem. Něco tak hanebného a odpudivého na adresu katolické církve jsem naposledy četl v roce 1953 na stránkách Rudého práva. Bludařské a satanášské výroky p. Plecháčka komentovat nebudu – však on už si ty jeho kacířské názory náš nejspravedlivější Pán přebere sám!
Mnoho lživých nařčení naší církve si však komentář zaslouží.
Pokud jde o upalování kacířů, uvádí p. Plecháček mylné informace – autodafé není upálení za živa, nýbrž „akt víry“, španělsky „Auto da fe“. Znamenalo to „pouze“ [uvozovky vložil red.] veřejné vyhlášení rozsudku, což bylo bráno jako důkaz přivázání k víře. Španělský výraz fe, čili víra si sebestřední francouzi spletli s vlastním slovem feu, které znamená oheň. Žádný inkvisitor navíc jakožto kněz nikdy nikoho neupálil – příslušník duchovenstva nemohl někoho připravit o život. Hříšník byl předán světské spravedlnosti a pak teprve upálen.
V inventáři konfiskovaných věcí kacířům, uloženém ve Vatikánském archívu, není ve složce bratrů Cabaretiérů veden ani jeden televizor; pouze dva radiopřijímače „krystalka“, a to s poznámkou, že uživatelé byli opakovaně přistiženi při poslouchání štvavých stanic. Rovněž tak v archivu Narbonneského arcibiskupství není zmínka o žádné anténě. Ani nemůže, poněvadž toto území bylo TV signálem pokryto mnohem později. Cabaretiérové tenkrát signál chytali z nepřátelské Aragonie.
Co se týče Templářů, stručně a jasně: jejich proces byl zcela na místě, dopouštěli se mnoha nepravostí, mimochodem to byli homosexuálové! Jasným důkazem toho je jejich pečeť, na které jsou zobrazeni, jak jedou dva za sebou na jednom koni.
Rozhovor samozřejmě k publikaci nedoporučuji.
Fra Giovanni Pistácius Chvějka, odb. asistent katedry dogmatiky theologické fakulty Mičurinova vysokého učení v Lednici.
Tour Régine a Quertinheux
Vážený pane Chmeli,
k Vaší žádosti o supervisi interview s panem Plecháčkem bych Vám v prvé řadě poradil zamyslet se nad tím, zda má vůbec cenu publikovat rozhovor s člověkem, který je úplně namol.
I na začátku rozhovoru, ještě za střízliva, nakládá p. Plecháček s historickými fakty velice svérázně. Ve stručnosti proto vylíčím, jak to vlastně s Katary bylo.
Kataři (německy Katzer, z čehož vzniklo české slovo kacíř) tvořili svébytné náboženství založené na víře, že zlo nemohl stvořit Bůh. Proto musí nutně existovat ještě jeden stvořitel, a to Ďábel. Ten podle nich stvořil zemi a vše materiální, tedy i naše tělo; Bůh stvořil nebe a naše duše. Peklo tedy není pod zemí, ale přímo na zemi. Tento princip se v literatuře označuje jako dualistický (již před Katary existovaly víry založené na dualistickém principu).
Prakticky to znamenalo, že duše člověka bude spasena v nebi, tělo zůstane zde. Z toho důvodu Kataři opravdu vcházeli na hranici bezstarostně s písní na rtech. Inkvizitoři to považovali za sebevraždu, o důvod víc k naštvání. To měl možná na mysli p. Plecháček, když říkal, že kněží u hranic zuřili.
Kataři neuznávali Starý zákon (kvůli stvoření světa – podle nich se spářili dva démoni a zplodili Adama a Evu, protože přece Bůh hmotný svět nestvořil), Ježíši Kristovi nepřiznávali Boží podstatu, odmítali uctívat kříž (proč uctívat prostředek umučení?), neměli žádné rity ani svatyně. Jejich kněží byli již zmínění „dobří křesťané a křesťanky“, inkvizice je označovala jako „dokonalí“, kteří připravovali „věřící“ na roli „dokonalých“, vyvrcholením tohoto procesu byl křest – konsolamentum, které se vykonalo pouze dotykem ruky. Neuznávali křest novorozenců (logicky – takové dítě z toho nemá ještě rozum). Po konsolamentu se z věřícího stal „dobrý křesťan“, který dál šířil osvětu, kázal, vyučoval a mohl udělovat konsolamentum dalším věřícím. A především – konsolamentum bylo conditio sine qua non ke spáse. Kromě „dobrých křesťanů“ a „věřících“ existovali ještě sympatizanti, kteří se mohli přihlásit k „věřícím“.
Po konsolamentu musel „dobrý křesťan“ dodržovat přísná pravidla – půst, zákaz požívání čehokoli, co pochází z plození (vegetariánství samozřejmě nijak nesouviselo s libidem a s výzkumy sv. Františka z Assisi už vůbec ne, ten naopak jakékoliv vzdělání, natož vědu, popíral). Mj. to souviselo s možností věřícího, který nedosáhl konsolamenta, převtělit se a zkusit to znovu, čili nikdo nevěděl, jestli v pečeni náhodou nebyl převtělený praděd. A zajímavé je, že ryby jíst mohli, neboť se tenkrát mělo za to, že ty se rodí z vody. Inkvisitoři s oblibou používali jednoduchou fintu na ty, kdo se ke katarství nechtěli přiznat – dali jim na výběr: buď zabiješ slepici, nebo hybaj k hranici.
Sexuální abstinence se vztahovala i na manželské páry. Tím „dokonalým“, jenž zplodil dítě asi pan Plecháček myslí Guillauma Bélibasta, posledního známého upáleného Katara. To je ovšem natolik složitý osud, že by to vydalo na celou knížku. Z jednotlivého případu seriosní badatel nevyvozuje obecné závěry.
Křižácké tažení proti Albigenským (podle města Albi, které však v celém příběhu hrálo podružnou roli) bylo skutečně neobyčejně brutální, podle některých zdrojů si vyžádalo až milion obětí. Francouzskému králi ve výsledku přineslo ovládnutí hradů (dnes označovaných jako katarské), které byly důležité v obraně proti z jihu dotírajícím Aragonským králům. Francie se tak definitivně rozrostla o jihovýchodní Okcitánii a byl již jen krok k posunutí hranice až na hřeben Pyrenejí. Papež zase vytěžil likvidaci nebezpečné konkurence, nikoli však úplné vyhlazení katarské víry.
S přestávkami křižácká válka trvala od roku 1209 (masakr v Béziers) do roku 1255, kdy padl poslední katarský hrad Quéribus. Zdecimovaní Kataři však dál izolovaně přežívali a poslední dnes známý, již výše zmíněný Guillaume Bélibaste, byl upálen teprve roku 1321. První Kataři se v Okcitánii (dnešním Languedocu v jihovýchodní Francii) objevili kolem roku 1020, čili smutná katarská historie trvala plných tři sta let.
Dominikáni byli po r. 1200 skutečně pověřeni proti heretikům působit, a to nejprve kazatelsky. To ještě zažil jejich zakladatel sv. Dominik (osobně také oddal Amauryho de Montfort, prvorozeného syna Simona de Montfort, velitele křižáckého tažení, jenž se tak z bezvýznamného šlechtice stal faktickým vládcem jižní Francie, a kterého po smrti vystřídal v bojové činnosti právě syn Amaury). Roku 1231 papež Řehoř IX. založil instituci k potření kacířství, proslulou Inkvizici, kterou dostali na starost Dominikáni. V té době již Dominik nežil a nepříjemné skvrně v CV se tak vyhnul.
Co se týče hradních pánů, byli to skutečně na svoji dobu nekonvenční typy. Pořádali klání trubadúrů a poetů a také soudy lásky (to byly takové hrátky na tribunály složené z dam a trubadúrů, které rozsuzovaly věci týkající se milostných záležitostí, vždy podle práva tehdejších kavalírských norem chování). Všichni opěvovali krásnou a nikoli nepřístupnou paní Lobu de Penautier, manželku Jourdaina de Cabareta (bratra majitele hradu Pierra-Rogera de C.), která soudobou šuškandu zásobila svými výstřelky a množstvím milenců. Jourdain byl zase oficiálně bigamistou a otcem velmi dlouhého zástupu levobočků.
Není však pravdou, že by bratři byli zakladateli moderního kabaretiérství. Slovo kabaret totiž pochází z holandštiny, kde znamená hospodu. Do holandštiny se slovo dostalo ze staropikardského camberete, což znamená pokojíček. Původně byl kabaret cosi jako špeluňka, kde se podával alkohol.
Zbyněk Zadnička, publicista a záhadolog
Cabaret a Tour Régine
Dovětek šéfredaktora Lukáše Chmela:
Vážení čtenáři,
po politovánihodné události, kterou způsobil pan Plecháček, jsem se rozhodl s ním již dále nespolupracovat. Osobně se všem omlouvám, že jsem již zkraje neodhalil, že pan Plecháček je hochštapler a ubohý tlučhuba. Žvanil, neumětel a podvodník. Případ pro psychiatra. Pan Nýmand z Břídilova! Obyčejný pindal a mluvka. Hystrión, duševní transvestista, estrádní nedouk… Pablb obecnej…
