Lomikarova boží muka nad Trhanovem
– Prošel jsem kolem Lomikarových božích muk a konečně se mi otevřel pohled na Trhanov. Však už bylo načase, měl jsem hlad, že bych chroupal hřebíky. Jenom seběhnout z kopečka a jsem tam. Vtom za sebou slyším, jak někdo natahuje z krku hleny a plesknutí o asfalt. Ohlédnu se a za mnou chlap v bílém šerkovém kabátě, na klopě mu povlává červená stuha, kterou tady na Chodsku nosí ženáči, tvář mu zastiňuje černý širák a pod paží mu cinkají pečetě visící ze srolovaných, zažloutlých lejster. U nohy mu způsobně sedí německý ovčák. Chlap hrozí na boží muka pěstí a strašným hlasem křičí:
„Haby tě husa kopla, ty šelmo baborská!“ Vlčák výhružně vrčí a rozštěká se.
„Klid, Vlčku, klid. Šák von už svý dostál.“ Koukám s pusou otevřenou na to stvoření, když na mne vybafne:
„Šlák by z něj čouka trefíl.“
„Co vám ta muka udělala, že jste tak nazlobený?“
„Habysem nebul! Copa nevíte, že je stará Lomikárka nechála postavit, haby ten její ničema huniknůl peklu? Sama dobře vědíla, co za vejlupka má v tůtom svým ryšavcovi! Hále marně, ha, ha, ha! Každej správnej Chodovák si tady spravedlivě huplívne. Ha kampa vy máte namíříno?“
„Do Trhanova, mám hlad, že bych jedl hřebíky. A žízeň. Prý se tam dá v restauraci dobře najíst.“
„Do Tranova?!“ zařval. „Copa ste se pomát na rozumu?!“
„Ta paní, co jsem potkal, povídala, že se nemůžu splést, když si objednám jejich svíčkovou… Nebo ne? Špatně vaří, nebo snad dokonce mají problémy s hygienou?“
„Hin richtik nad rymíkem, kde Čtverák hutopíl drábskyj karabáč? Jak se to U svatýho Jána menuje ha jak tám čepujou ty plzeňský patoky? Tutam že vy dete? Nejčko habych litovál, že huž nemám čím plivnůt! Váženej pane, hin sme my, Chodováci skoncovali s robotou tomu lotrovi baborskýmu, šák mu voči z důlků lízly, kyj div, že nevypadnůl z vokna. Ha vy tám?“
„Celkem nechápu, proč vás to tak dopaluje, vždyť plzeňská piva dnes čepují skoro všude. Vždyť je to v celém světě proslavená značka. Moje babička říkávala, že dědeček by bez Plzeňského nezemřel v šestadvaceti, ale o mnoho dříve.“
„To ce ví, haby mě taková provochace nedopalovála, dyk si Plzeňáci ten pivovár postavili pinktlich na tom samým mijstě, co našeho největšího Chodováka Jana Kozinu pověsíli! Hin na tom svatým mijstu maj teď složený basy s prázdnyjma flaškama. A že v Tranově si Lomikár zámek postavíli, tak hin Čtverák s Eclem při tom masopustu karabáč hodili do vody jemu před vočíma, ha hin teky Kozina si nedal líbit, dyž, a teď si to poslechněte – plzeňský pánové – přišli popřít naše dávný práva, naše majestáty chtěli nám vzít, šecky listiny zfalšovaný míli a podstrčit nám to chtíli. Šák na Kozinu si nepřišli, ten se jim statečně postavíl, že Lomikár prskál jak rezavej kocour, cha, cha! Špilár, ten malíř z Pece, hin nahůře má pojízdnyj hateliér,“ máchnul čakanou, „to krásně vylmalováli. Ha nejčko? Nejčko se nestydějí v Tranově, tam kde naši předci krváceli, pívo zez Plzně na čepu mít?!“
„Tak to jsem nevěděl, to je opravdu nevkusné. “
„Enem pote se mnů, hukážu vám, kury se do Potřekova dostanete. Tám je kčma jak má bejt, U Hadamů se menuje a hin naše pivo Chodovárek se točí! Jako křen, na to dám svou hlavu. Ha mezi samejma Chodovákama burete. Tranov nechte těm turistickyjm nedočechům ha baborskýmu živlu skopčáckýmu. Ty by se i scankama napájeli, henem dyby to mílo Pilsner na flašce vycejchovaný, cha, cha!“ mával čakanou nad hlavou až pečetě visící z lejster břinkaly a dupal filcovýma holínkama, až oblaka prachu vzdouvala se kolem nás. A mně bylo jasné, kam se půjdu posilnit! Dali jsme se na pochod a já se osmělil:
„A kam vy máte namířeno?“
„Na břítov do Klenče, dávno zrušenej. Nejčko maj novej, na Soutkách za humny, kvůlivá Josefovi druhýmu musíli kolem kostela hroby zrušit. Hale já si přesně pamatuju to místo, kde Dorotka vodpočívá. Tůto kytičku tam položit, ha pak do Houvězda na hyjtu, enem na sok, japa to tam na Kozinouc gruntu vedou.“
„Dorotka Pelnářová?“ podivil jsem se.
„Ba, ba. Dorotka Pelnářová, provdaná Kozinová.“
„To je hezké, že si na ni dnes ještě někdo vzpomene.“
„Haby ne! Dyk to bula statečná ženská!“
„Já vím. Chudák tenrát zůstala sama s dvěma dětmi, s Pavlíkem a Hanálkou…“
„Povídali, že mu hráli!“ vyštěkl. „To máte z toho… z Hiráska, pravdaže? Von to ten Hirásek pěkně sepsáli, enem co je pravda, to jó, hale teková romantika to nebula. Hodně toho nakecali, ten Mistr Hirásek. Dyk vona Dorotka bula vo šest roků starší než Jan! Hále míli se rádi, to jó. A díďádek míli, jéje. Hale enem samý kluky. Štyri humříli jako mimina, tak už to tenkrát chodílo. Hale žádnýho nepomenováli jako Pavlíka. Natožpa Hanálku.“
„Opravdu? A já měl za to, že Jirásek vycházel z historických pramenů, vždyť byl gymnasiální profesor dějepisu…“
„Šák povídám, moc krásně to sepsáli, hale spoustu věcí si navymejšleli. Vemte starou Kozinovou – teky už bula na břítově, když se hudála ta slavná rebélie. Takže žádný histórie s majestátama zastrčenejma v podprsénce. Ha nebo, třeba, hdyž buli Kozina se stryjčkem Hrubým a Eclem v Praze v harestu, tak ty Chodováci, co hutekli do lesů, se sami začali do vsí vracet ha vo vodpuštění svýho nenáviděnýho pána prosit.“
„???“
„No hapabyne, dyť jim klasy huzrály, musílo se sklízet! Šak by to za ně zajíci buli huděláli? Hdyby stodoly prázdný zůstaly, to by bulo sakra špatný, mnohem hůř nežli ňáká ta robota. Ha copa by motykama ha bídlema proti vojsku zmohli?“
„To jsem vůbec netušil, že je tam tolik… nepřesností. V Učitelských novinách v Metodice rozborů povinné literatury pro vyučující druhého stupně ZŠ se o tom nezmiňují. Paní docentka Kadrnožková na fakultě v semináři povinné literatury také neříkala, že by se Mistr v historii pletl. Vždyť to byl profesor dějepisu! To se mi nezdá. Nejsou to jen pomluvy?“
„Zdá nezdá, to vůbec nejni důležitý, co vám se zdá nebo nezdá. Vy ste snad u teho buli?“
„No nebyl, ale vy taky ne.“
„Možná ne, možná jo. Sem Chodovák, co jsem na svý nohy stál. Než zaplajť Pámbů, že to tak pěkně sepsáli, ten Hirásek, dyť jinak dopa by si na nás vzpomníl? Copa by míl Kozina sochu na Hrádku? Povídali, že mu hráli. Copa na tym sejde, že v Pocinovicích, v poslední baště toho vodporu, dyž se naši z vobklíčení probít chtíli, tak tám nebuli zabitý houfy, hale enem jeden? Navíc ešče náhodou ho trefíli, ňák to samo vystřelílo, či co. Hále lidi to maj rádi, tůty pohádky, ha tak kvůlivá tý knížce bure šechen českej lid už napořád vědít, co to buli za čerchmanty, tůty Chodováci. Dokajť tuten sjet bure sjetem.“
„No to určitě. Vy budete určitě průvodce z muzea? Z Kozinova statku?“
„Ne.“
„No ale stejně byste mi mohl poradit, musíte to tu znát jako své boty.“
„Haby ne, enem se ptejte.“
„Chtěl bych si vyfotit místo, kde stávala Kozinova lípa. Tam totiž zřejmě přetekl pohár trpělivosti. Tam je třeba hledat kořeny rebelie. Tam se také Kozina vyprofiloval ve vůdce Chodů…“
„Vy mluvíte jak ňákyj magistr, clověče. De pa se ste naučíli? Nejste vy vod soudu?“
„Ne, ne. Já vystudoval peďák.“
„Hale s tůtou lípou, habysme to nezamluvíli, cha, cha: to je teky Hiráskův vejmysl.“
„No vidíte, a já myslel, že tam právě se dali dohromady maldý Kozina se zkušeným Matějem Přibkem.“
„Matěj Přibek? Pche, Kozina nemoh vědít, že takovyj čouk vůbec na tym sjetě jernou bure.“
„???“
„Žádnej Matěj Přibek nebuntovál proti Lomikárovi, hdyž naši vůdci v Praze v harestě buli. Hani v Klenči žádnyj takovyj nebul. Bul zez Dražinova, míl tam hospodu, pravda, hale tepřiva vo dobrejch dvě sta let na to! Hirásek hu něj chlaščíl, tak ho do toho svýho románu teky nacpál.“
Draženovská rychta
„Tak vy ste tera hučitelskej?“ zeptal se po delší odmlce.
„Ano, prvního září nastupuji na základní školu v Klepáncích u Plané nad Lužnicí. Paní ředitelka mi psala, že jako češtinář budu mít na starosti i školní knihovničku. Tak si dělám ještě nějaké rešerše v terénu.“
„Tak to tym díďádkům hezky povězte, jaký sme my Chodováci kabrňáci.“
„Já vím, ale co s tím Aloisem Jiráskem? Jak to těm neviňátkům mám vysvětlovat? Musím se držet osnov i metodiky Ministerstva školství.“
„Helejte se, šák nebure tak zle. V jernym Mistr nelhal, hajť si šecky historikové tvrdějí vopak.“
„Ano?“
„Že prej to s tím Hin se hukáže… je vymyšlený. Že to Kozina neřek.“
„Ano, neřekl, ale to si Mistr Jirásek nevymyslel, to je pověst, která se tradovala po staletí a zlidověla. Takže on ji pouze použil. I když je to skutečně historicky prokázáno, tady Jiráska z výmyslu vinit nemůžete.“
„Ha tak to napsál zrovna pravdu, hani vo tym nevědíl. Proč myslíte, že Lomikárka stavěla tůty Boží muka, he? A hdysi buly tři! Protože já sem mu to do chsiktu vytmavíl, tomu lumpovi ryšavýmu, přesně jak tůtam Mistr Hirásek píše! Vypadám snad, že bych ztrpěl nechát se voběsit bez škandálu, jako ňákyj nekňuba? Než se ten zatracepenyj katovskej vzpamatováli, tak to míla na talíři, dal sem to tý zmiji baborský slíznout jak rozínku! Míl ste ho vidět, cha, cha, cha, cháááááá!!!!!“
Naskočila mi husí kůže, snad z toho smíchu, točím se kolem dokola – chlap ani pes nikde!
– No a?
– Jaké no a?
– No a hin se hukázalo?
– Vidíte to, paní ředitelko, na to jsem se už nestačil zeptat.