Krása starých pump

 

 

Když občas míjím zrušenou benzínovou pumpu, vzpomenu si na na dobu, kdy rodinný výlet automobilem byl ještě událostí. Táta v neděli dopoledne vyrazil na druhý konec městečka pro auto do garáže a hned po obědě se frčelo. Nejdřív k pumpě pro benzín. Usměvavý chlapík v promaštěných montérkách načepoval dvacet litrů Speciálu, k tomu přidal plechovku Mogulu, kterou vzal z pyramidy vyrovnané za okénkem své boudičky. Mezitím pochválil počasí, které jsme si vybrali, ocenil jak máme čisté auto a s tátou si zanadávali na poslední ligové kolo. Potom z kapsy na zadku vytáhl naditou, oblýskanou černou šrajtofli, vsunul do ní zeleného stováka, poděkoval za kačku dvacet tuzéra a z jeho umouněné plátěné kšiltovky se sepraným nápisem Barum rázem byla bílá tečka na obzoru. Dálnic moc nebylo a po státovkách jsme s klukama na třešně jezdili běžně na kole.

 

Pro nás děti to byla doba radostná. Stačilo vrátit pár prázdných lahví a bylo na zmrzlinu i bonbóny. Fronty na ovoce, maso nebo pneumatiky se nás netýkaly. A vytírat si pár měsíců zadek novinama, protože hajzlpapír nebyl nikde k sehnání, to se v tom věku velkoryse tolerovalo, ani nám to nepřipadlo nijak potupné. Naopak, na svou vlast jsme byli patřičně hrdí. Vždyť naši hokejisté neměli ve světě konkurenci a fotbalisté úřadovali coby mistři Evropy. Za barákem jsme na bránu ze sušáku na prádlo pilovali dloubák Tondy Panenky. Radost nám trošku kalilo jenom to, že se naši neprobojovali na blížící se mundial v Argentině. Ale zato do vesmíru odstartoval major Remek. A navrch jsme měli asi tři týdny uhelných prázdnin. Že to byla i doba, kdy do vězení nastupovali první signatáři Charty 77, náš klukovský svět zatím nezaznamenal. Ostatně, spíš než za bránu Valdické kartouzy tehdy mnohem víc spoluobčanů vstupovalo z vychcanosti do KSČ.

 

 

 

 

 

Na prvních třech obrázcích je bývalá benzínová pumpa v Hradci Králové v Koutníkově ulici, kousek před legendární křižovatkou „smrťák“. Dnes je zakomponována do vstupu firmy. Na dalším obrázku je taktéž hradecká pumpa, u kuklenského hřbitova, která dnes žije svůj druhý život jako květinářství. A nakonec pumpa v Praze Zličíně, skoro až u Bílého Beránka, jež stále čeká, jak to s ní dopadne. Odhaduju, že blbě.

 

 

 

Ale vraťme se k vůni spáleného benzínu. Byla to i doba, kdy parkoviště mezi bloky paneláků od jara do podzimu, vždy vpodvečer a o víkendech, ožívala čilým ruchem. Leštila se skla, cídily chromované nárazníky, vyklepávaly koberečky a s kbelíky plnými pěny se houbou umývala karoserie. Myčka byla jediná ve městě a její kartáče podle většiny majitelů jejim čtyřkolovým miláčkům škrábaly lak. Životní prostředí tenkrát ještě skoro nikomu vrásky nedělalo. Ti zručnější se neustále hrabali v motoru či něco kutili zalezlí pod podvozkem. Jeden pán z protějšího vchodu vlastnil „kolíbku“, takové lešeníčko, do kterého se automobil převrátil na bok, aby bylo lze důkladně ošetřit spodek. Začínaly se stříkat dutiny, aby karoserie nekorodovala. Vždyť auto bylo pro mnohé celoživotním snem. A na sousedním parkovišti měl pan Blažek „garáž“ z voskovaného plátna pro svého Wartburga. Fungovala podobně jako stahovací střecha na kabrioletu a musela být pochopitelně pevně přišroubovaná k asfaltu. Ostražití majitelé aut si brali na noc domů i stěrače – ty se kradly (spolu s ventilky jízdních kol) snad nejvíc. Nebylo to ani tak tím, že by lidé na nové stěrače neměli, prostě se jednalo o jeden z mnoha druhů zboží, které se v socialistickém maloobchodě prostě nedal sehnat.

Po našich silnicích se tehdy kromě „žigulů“, Moskvičů, „poláků“ a Wartburgů proháněly ponejvíce škodovky. Tisícovky „embéčka“ a modernější „stovky“. Celkem běžně jste se mohli setkat i se starší mladoboleslavskou produkcí, s Feliciemi, Spartaky, Oktávkami, Tudory, stejšnami (Š 1201) a samozřejmě i s kupéčky „erky“, čili Škodou 110 R. Tahle žihadla několik desetiletí v soutěžích MS v rallye dávala ve své kategorii kouř kdejaké světové značce. Dvanáctsettrojky, Barkasy a Robury. Nesmím zapomenout ani na Trabanty. Šedí či blankytní elegáni, dvoudvéřoví i v prostorné variantě kombi, tou dobou v žádném případě záležitost pro recesisty. Naši tátové nad stránkami Světa motorů nedočkavě očekávali příchod nových typů škodovek 105 a 120, se kterými AZNP MB definitivně zahodily poslední šanci stačit světovému vývoji, na jehož špici se ještě před pár desetiletími pohybovaly. Nám klukům nejvíc učarovala do strany se odklápějící přední kapota, o níž se říkalo, že při čelním nárazu stíná řidičům hlavy.

 

 

 

 

Fádnost celonárodního vozového parku nutila tvořivější řidiče k nejrůznějším inovacím. V prodejnách Mototechny byla k sehnání plastová trojkřidélka, která se přidělávala na raménka stěračů a jejichž funkce mi zůstala utajená dosud. Na přední nárazníky se montovaly obří mlhovky, halogeny a největší frajeři měli masivní kapkovité boční zrcátko co nejvíc vpředu na blatníku, někteří dokonce i vpravo. Přesně jako závoďáci z Le Mansu. Ze zadního nárazníku visel a po asfaltu se táhl pryžový pásek, který dokud se neošoupal, sváděl z vozidla statickou elektřinu. Zútulňovaly se i interiéry. V osmasedmdesátém o Vánocích se sestra a švagr mého spolužáka mohli pod stromečkem radovat z ozdobné hlavice na řadící páku, kdy v čirém plastu byla zalita nádherná barevná květina. Jirku Š. tehdy v Tuzexu přišla na asi pět bonů. Volanty se potahovaly buď tvrďáckými závoďáckými potahy z kůže anebo heboučce načechranou srstí angorských králíků. Pro šoféry byl stvořen nový typ obuvi – automokasíny. Těm však, spolu s perforovanými jelenicovými rukavičkami s velkými otvory na kloubech, už u nás v té době pomalu odzvonilo, tak jako v rozhlase šlágru Nadi Urbánkové o blonďákovi s červenou bugatkou. Z rádií se teď linula písnička: „…před námi jsou serpentýny, jeď klidně, drž pevně volant…“, jejíž interpretka pro mne zůstane už navždy beze jména.

Nejvíc toho zvládla lidová tvořivost. Pozvolna končila éra šachovnicových lepicích pásek, kdy stříbrno-černé, -červené či -modré kostkované proužky lemovaly okraje kapot nebo zdobily gumu nárazníků. Hodně letěly nejrůznější odrazky, lišty proti odření dveří na parkovišti, kovové znaky měst přišroubované k mřížkám chlazení a samozřejmě samolepky, v té době poměrně luxusní záležitost. Castrol, Good-year či zkřížené šachovnicové vlaječky, průsvitné zelené pruhy na horním okraji čelního skla proti oslnění… Nejfrekventovanější nápis – Grand prix, Racing team či Rallye? Toho se už dneska těžko někdo dopočítá. Pro vlastníky autorádií byla samozřejmostí nekonečně dlouhá anténa, která se v mocném oblouku klenula nad kabinou vozu z předního blatníku až na blatník zadní. Kde v rodině měli šikovnou maminku, tam plošinku pod zadním sklem zdobila dečka z Chemlonu; co kousek to originál, povětšinou hrdě hlásající značku a logo automobilky. Často nechyběla vázička s umělohmotnými konvalinkami.

 

 

 

 

To vše jako by se s masivním vtrhnutím automobilového průmyslu za zhroucenou železnou oponu vytratilo. Samozřejmě není nad čím smutnit. Jenom je mi líto těch pump, které už nemohly stačit napojit čím dál nenasytnější plechové stádo, k nimž se nejezdilo kvůli ceně či dárkům za natankované litry, ale pro pár slov se známým, po léta zde sloužícím pumpařem. Ty stanice, které přežily aspoň jako nemovitost, dodnes svědčí o tom, že ač architektonické maličkosti, byly to stavbičky malebné, u nichž se funkčnost snoubila s krásou a elegancí. Dík své osobitosti a rozmanitosti jsou to dámy stále půvabné, duchem věčně mladé i přes sem tam místy odprýsklou fasádu.

S nimi definitivně odešla pryč doba mého dětství, na kterou by se, nebýt  komunistů,  tak hezky vzpomínalo…

 

 

 

NAHORU

Copyright © 2010 magazink.cz