U krále Jiřího v Libni
Petr Motýl, Spratek a krásná Danuše
První příspěvek do rubriky „Literární hospody“, a rovnou začínáme pěkně zostra! V dnešní literární hospodě, přesněji hned v jejím výčepu, se totiž někdy v bezčasí normalisace odehrála dramatická událost. Zásahové komando SNB pod velením majora Zahrádky tu zatýkalo dva vrahy. Jejich obětí byl Josef Vysušil, trvale bytem v Nebřezinkách kdesi na Plzeňsku, který si vyrazil do Prahy a jedné květnové noci byl s rozbitou hlavou nalezen před kostelem sv. Vojtěcha v Libni. Celou akci jistil, stoje u pípy, pan Spratek. On to také byl, který výtečníky odhalil. Pražská kriminálka jej tehdy přizvávala k externí spolupráci, když její kmenoví důstojníci nemohli s nějakým případem pohnout. Stávalo se to dost často.
Ke krveprolití ve výčepu tenkrát naštěstí nedošlo. Oba vrazi byli už v tom momentě ožralí jak slívy, takže neměli nejmenší šanci. Ani si v tu chvíli moc neuvědomovali, co se to s nima vlastně děje.
Ve výčepu hospody U krále Jiřího v Libni tímto vrcholí děj knížky Spratek a krásná Danuše od Petra Motýla, vydané Českým spisovatelem v roce 1996. Jedná se o parodii na normalisační detektivky, a nejen na ně. Legrace si čtenář užije vrchovatě, a to samo o sobě už znamená dost. Moc laskavé čtení to ale není, Petr Motýl totiž vypreparoval ty nejniternější duševní procesy svých hrdinů a beze vší parády, která obaluje a zastírá to pravé jádro člověka, je předhazuje četnáři. Autor je především básník a vládne schopností vyjádřit se trefnou zkratkou. Stačí dvě tři slova, jedna replika a nebohý hrdina je diagnostikován líp než by to svedl mnohastránkový rozbor psychologa. Ke strohému cynismu stojí v kontrastu lyrické popisy tehdejšího neutěšeného stavu pražských reálií, které podtrhují bezduchost doby i naprostou duchovní vyprázdněnost většiny postav. Myslím, že z tohoto hlediska se jedná o jeden z nejzásadnějších uměleckých dokumentů popisujících marasmus husákovské éry. A jako bonus k tomu všemu na nás Petr Motýl sype z rukávu, jako americký bombardér na Drážďany, jeden chandlerovský wisecrack za druhým.
I komposice – krátké kapitolky, mnohdy jedno-dvouřádkové, seskládané na způsob filmových klipů do celkové mosaiky prostorové i časové, kdy je někdy jedna scéna či osoba nahlížena z více úhlů – dynamisuje děj, takže ten pádí kupředu zběsileji než slalomář mezi praporky a nuda, která tentokrát promazala, zůstala kdesi nahoře na kopci. A propos, druhou hospodu, kde se odehrává podstatná část děje, hospodu Na kopci, někde cestou nahoru Zenklovou ulicí poblíž hřbitova, jsem nenašla. Nikdo tam o ní nic neví. Možná jsem se v hospodě Na Korábě ptala špatných znalců. A nakonec, myslím, že není na škodu, když něco také zůstane neodhaleno.
Čemu bych ale na kloub přišla ráda je to, jak je možné, že u nás publikuje tolik známějších a slavnějších prosaiků? Že by díky stejné logice, s jakou řeší případy a zatýkají pachatele pan Spratek s majorem Zahrádkou?
Vraťme se zpět do hospody U krále Jiřího. Podnik existuje dodnes, dokonce si zachoval i původní ráz. Trošku zastrčený na konci vedlejší ulice, která dodnes budí dojem „…jako kdyby ji někdo stáhnul z kůže a pár desítek let nechal přibitou na stěně trouchnivějící kůlny.“(str. 205).
Interiér je podstatně utěšenější. Masivní dřevěné stoly a lavice s koženým polstrováním pobitým železnými hřeby svojí letitou patinou vzbuzují dojem solidnosti, nástěnné malby, z nichž ústřední v čele zobrazuje, jak jinak, krále Jiřího, zase dotvrzují osobitost prostoru.
V intimním osvětlení se podává smíchovská desítka. Jak je patrné z jedné fresky, dříve se tu čepovával „Pražan“, tedy Holešovice. Logická volba, jsme přece v Praze. Nejsem, jak se říká, denním hostem, takže ke kvalitě čepu se nemohu vyjadřovat, ale ve dny mých návštěv, kdy jsem tu nasávala atmosféru, příjemná výčepačka předváděla solidní standard.
Jenom památné stoly ve výčepu, kde si oba vrahouni naposledy tvrdě zachlastali, byly dnes nahrazeny řadou židlí nastřídačku se stojacími popelníky, tedy jakýmsi originálním hřadovadlem pro kuřáky, kteří jinak vstoje popíjejí u výčepního pultu.
Na legendární zákrok si paní výčepní osobně nepamatuje – tou dobou prý s Rakovnickým pivem běhala po place ještě v Novém Strašecí. Na událost prý ale čas od času zavzpomínají někteří štamgasti. A právem – akce to byla na svoji dobu jistě parádní. Musíme si uvědomit, že vrcholem tehdejší akční televizní podívané byl (po spíše intelektuálních a přemýšlivých Třiceti případech majora Zemana) seriál Malý pitaval z velkého města, kde se to hemžilo bílo-žlutými žiguly, kvílejícími gumama v ostrých zatáčkách, z nichž k zásahu vyskákali uniformovaní příslušníci pod velením osobitých sympaťáků v civilu, jako byli třeba Jiří Krampol nebo Pavel Zedníček.
Při četbě knížky mě také zaujalo jméno hlavního protagonisty. Do té doby jsem se nikdy s žádným panem Spratkem (a ani paní Spratkovou) nesetkala. V románu Melouch Vlastimila Třešňáka jeden Spratek vystupuje, ale je to jen přezdívka. Zde se jedná o regulérní příjmení. A v telefonních seznamech na takové příjmení skutečně, byť sporadicky, narazíme.
Tuto nepříliš obhroublou nadávkou jsem v dětství často slýchávala od maminky a později i v dětském domově. Narozdíl od nadávek odvozených například od nejrůznějších anatomických struktur lidských i zvířecích, názvů zvířat, nepříliš prestižních povolání, psychiatrických diagnóz, exkrementů atp. mi skutečný význam toho slova zůstával utajen. Evokovalo mi takové spíš malé, k dospělým nepříliš uctivé, trošku umolousané dítě s nudlí u nosu (snad nakupením podobných souhlásek jako ve slově „smrkáč“), které se vlastně ničím určitým neprovinilo; irituje jen pouhou svojí existencí. Nadávka spíš preventivního rázu: „Koukej vodsuď padat, spratku jeden podezřelej…“ Čili taková méně laskavá varianta rošťáka. Etymologický slovník uvádí „… ve staročeštině předčasně narozené mládě, nedochůdče, synonymum = Záprtek.“ Takže svou intuicí jsem nebyla daleko od pravdy. Z pohledu příslušníka dnešní zjemnělé a korektní civilisace politováníhodný tvoreček. Nemůžeme se však divit staročechům, že v dobách, kdy na jednom či dvou domácích zvířatech záviselo svým životem i několik pokolení mnohačlenných rodin, takovýto přírůstek moc radosti do chalupy nepřinesl. A tak se zrodila nadávka.
A ještě něco o třetím libeňském prostoru spjatým s knížkou – kostelem svatého Vojtěcha. Při pohledu od hřiště, kde se hrával (a podle lajn stále hraje) vyhryzák, vypadá tak trochu jako sokolovna.
Ovšem pohled na průčelí i štukatérské detaily omítek napoví, že se jedná o jednu z nejoriginálnějších sakrálních staveb v Praze. Autorem projektu je Emil Králíček (mimochodem je též autorem hned vedle stojící libeňské Sokolovny a kromě mnoha dalších staveb i kubistického kandelábru v centru Prahy naproti Pinkasům a třeba paláce Diamant, kolem něhož si od lisu se džbánem pro pivo odskakoval věčně žíznivý Haňta). Stavba dokončená v roce 1905 měla sloužit jen jako provisorium na asi šest roků. Nakonec tu zůstala a proletářskou Libeň zdobí už přes sto let
