Na hradeckém (velkém) růžku
Viktor Fischl, Velocipéd pana Kulhánka
Hradci Králové se během staletí dostalo spousty přízvisek, jako třeba Věnné město českých královen, Salón republiky, či Mechov (tak nás z jižní perspektivy vidí zakomplexovaní kolegové Pardubáci) a našly by se jistě i další. Kdo v Hradci aspoň pár dní pobyl a nezuřila při tom sněhová kalamita, dá mi jistě za pravdu, že z pohledu každodenní reality je to především město cyklistů. Je to dáno polohou města v nížině, která jednak dovoluje pohodlnou jízdu a druhak dovolila velkorysé urbanistické uspořádání – strmé svahy nesvírají domy a ulice do těsných údolíček a kolem komunikací tak zbývá spousta místa pro široké chodníky a cyklostezky. Co také napomohlo architektu Josefu Gočárovi a jeho plánům moderního uspořádání města je fakt, že do konce 19. století byl Hradec pevností a okolí hradeb nesmělo být z obranných důvodů zastavěno. Po prohrané válce 1866 byla pevnost zrušena a z iniciativy Ladislava Pospíšila, tehdejšího starosty,se zbořily hradby. Volný prostor mezi nimi a dva až tři kilometry vzdálenými předměstím se mohl zastavět bez jakýchkoli omezení původní zástavbou či sítí ulic.
Po rovince se to dobře šlape, a tak se tu kolmo jezdí prakticky všude. Do školy, práce i kina, na nákupy, koncerty, na úřad i na rande. Za každého počasí. I za silného deště uvidíte kličkovat mezi kalužemi cyklisty zabalené v pláštěnce či s deštníkem v jedné ruce. Prakticky celoročně před každou samoobsluhou stojí řada kol, na něž v pravidelných intervalech bravurně naskakují dámy v nejlepším věku poté, co svá řidítka obtěžkaly naditými kabelami. Před restauracemi parkují zase spíš pánové.
Za socialistické republiky byla v krajském městě i přes zdejší popularitu cyklistiky jediná prodejna kol, a to na nároží vpravo od kina Jas (později Centrál). Stejně nebylo příliš co prodávat. Jednou za čas se na chodníku dávno před rozbřeskem formovala fronta těch, kteří dostali echo, že toho dne přijdou kola. Většina čekatelů musela vzít zavděk Eskou z Chebu, protože Favority byly dávno rozhozené předem mezi známé prodavačů a jiné tehdejší V.I.P.
V prostorách dnes sídlí firma Vojtěch Kulhánek, prodej jízdních kol a šicích strojů, a zřejmě tady sídlila už před znárodněním, protože existuje od roku 1853.
Za mého dětství vždy s rodícím se májem vyrážel výkvět světových amatérů na „Varšavu“, etapák mezi Berlínem, Prahou a Varšavou. Byla to jedna z největších sportovních propagandistických akcí komunismu. Startovní pole obyčejně opanovali representanti dvou zemí. „Enderáci“, v pelotonu snadno k rozlišení podle nadčasových skořepinových přileb. Nepřekonatelnými spurteři a skvělí časovkáři urostlých postav v elegantních šedých dresech. S nima dokázali o prvenství bojovat jen Sověti, pelmel Rusáků a nejrůznějších euroasijských národností. Poláci a my jsme většinou hráli druhé housle, neboť na víc než dílčí úspěchy po posledním vítězství Moravce ve dvaasedmdesátém jsme už nikdy neměli. Jednou přišel smolně o bílý dres (bodovací soutěž) Michal Klasa v poslední etapě, když se mu během kritéria varšavskými ulicemi do výpletu namotal pejsek. A nemůžu nevzpomenout heroické, několik etap trvající jízdy Jožky Regece ve žluťáku okolím doutnajícího Černobylu.
Stafáž bohatýrům čtyř výše zmíněných representačních výběrů tvořili skuteční amatéři (víceméně junioři) ze západoevropských zemí. A také Bulhaři a Rumuni, které dlouhá léta coby kapitán vedl Mircea Romascanu. Nechci zapomenout ani na sympatický výběr Mongolů, kteří zpestřovali dojezdy etap ještě desítky minut po vypuštění stovek holubů z dřevěných beden, čímž vrcholilo dekorování etapových vítězů.
V době největší slávy, za studené války, byl pořádáním etapových dojezdů čas od času poctěn i můj Hradec. To jsme pak, jakožto žáci základních škol pověřených tvořit publikum, přicházeli na Všesportovní stadion, zvaný “Malšák“ už dlouhé hodiny před plánovaným příjezdem závodníků vytvořit kulisu doprovodnému programu. Jednalo se o nejrůznější cyklistické předzávody dorostenců na škvárovém okruhu a jinak si už nepamatuji, čím ty hodiny čekání byly vyplněny. Možná krojované soubory lidové hudby, předvádění kynologických úspěchú příslušníků Veřejné bezpečnosti atp. Celý program vrcholil seskokem parašutistů do středu fotbalového hřiště. Co si pamatuju dobře je to, že jsme příšernou nudu museli zahánět tak, jak školáci dělají dodnes. Soudružky učitelky (mnohdy z povinné účasti na šaškárně nasrané ještě víc než děti) šílely vzteky, vyhrožovaly, tresty gradovaly, prostě sranda.
Potom se už konečně skupina uprchlíků anebo rovnou celý balík vřítili Bránou borců na škvárový ovál, uzounké galusky opatrně vykroužily zatáčku, občas někdo na škváře „lehnul“ (kupodivu ne zas tak často – dojezdy na stadiony byly tehdy obvyklé) a šlo se do nelítostného špurtu. Pár desítek vteřin ještě protínali cílovou pásku ti, kteří nebyli rychlostními typy a jejichž velké chvíle měly přijít teprve v horách anebo vůbec. Za zvuku fanfár potom předali okresní činovníci před transparentem s hlavičkou Rudého práva věnce vítězům, ti vypustili Picassovy holuby a mohlo se jít domů.
Takže je jasné, že kniha Velocipéd pana Kulhánka, odehrávající se v Hradci (Hrádku) jsem musela přečíst. Knížka je to už na první pohled líbezná, protože laminované desky i předsádky vyzdobila hvězda naší výtvarné scény (vyšlo v nakl. Marsyas v roce 1992), Iva Hüttnerová. Přestože tvorbu této dámy považuji za kýč, a to nikoli roztomilý ve své bezděčnosti, nýbrž odporný ve své vykalkulovanosti, nenechala jsem se odradit – hradecké věže i firma pana Kulhánka v titulu byly silnější.
Panoráma Hradeckých věží – uprostřed Bílá věž a jedna z věží chrámu Svatého ducha obklopené vpravo kostelem Božského srdce páně architekta Bohumila Slámy a vlevo vodárenskou věží hlavního nádraží. To vše již za pana Kulhánka stálo, hotel Černigov (pojmenovaný podle družebního města v SSSR – abych byla spravedlivá, tak musím uvést, že v Hradci stál i hotel Alessandria, pojmenovaný podle italského družebního města, a to dokonce dřív než „Čerňas“).
Ústřední hrdina, pan Kulhánek je činorodý člověk, který kromě své práce opraváře a prodejce kol a šicích strojů ve svém krámku stihne bafuňařit hned v několika místních spolcích (pokladník v místním oddíle kopané, jednatel KČT a předseda Spolku velocipedistů), každý čtvrtek večer sedět Na růžku u maryáše, v létě plavat a v zimě bruslit. Jeho hlavním koníčkem však je s železnou pravidelností, po desítky let dvakrát týdně projíždět se městečkem na svém velocipédu. Rychle a poměrně tiše se přemísťuje okrajovými alejemi s očima na šťopkách. Vidí lidi a zejména věci, které tropí skryti listovím lip či akátů. Nic zákeřného, jenom laskavé šmírování. Se svými odhaleními se jen tu a tam, velmi diskrétně a náznakem, zmíní kamarádům maryášníkům Na růžku; s mužem podobného zájmu, správcem plovárny a v zimě kluziště panem Pivodou se v dobrém se trumfují, kdo toho na ostatní ví víc a pikantnějšího. Námět není vůbec špatný. Když pan Kulhánek načape s cizí ženskou i svého zeťe, vypadá to dokonce na antickou tragédii.
Jenomže tomu chybí třetí rozměr. Je to taková, dnešní mluvou 2D kronika městečka s fůrou místních postaviček. Přecházejí po jevišti sem a tam, jako placaté papírové figurky vystřižené z obrázků paní Hüttnerové a jejichž osudy se navzájem různě naplacato prolínají. Můžeme sledovat několik desetiletí trvající proud událostí zaplavující několik generací radostmi i smutky. Ale všechna ta životní dramata, záchvaty jásotu i zoufalství, řev novorozenců i pláč pozůstalých, to vše plyne jednotným, klidným a vyrovnaným tempem, tak jako se odnepaměti líně a rozvážně sunou vody Orlice pod hradeckým letním kinem k jezu Hučáku. Snad tím chtěl autor naznačit, jak jsou naše lidské osudy i veškeré naše činění nicotné oproti vesmíru a věčnosti? I kdyby, mám radši čtení, kde na mě občas zpomezi řádek skápne nějaká ta slza, stříkne bláto, sem tam zavane smrad z latríny a při milování aspoň vrzne matrace, když už sousedi rovnou nebuší na stěnu, ať už to konečně zaklapnu, protože oni ráno musí vstávat do práce.
Musím ale ke spisovatelově cti říct, že jedna postava mě do děje přece vtáhnout dokázala. Byl to pan Klepetář, muž moudrý, dobrý, který tolik toužil, aby všichni kolem něho byli šťastní, že jim potajmu režíroval životy. Kupodivu protagonisté těchto machinací měli o svém štěstí vždycky do puntíku stejné představy jako on. Zase dobrá postava, jenomže když je to bez sebemenšího náznaku ironie ze strany autora, když je to všecko psáno smrtelně vážně, vypadá to dost blbě. Kolem sté stránky (celá kniha jich má 158) jsem se už nemohla dočkat, kdy ten protivný dědek konečně zaklepe bačkorama.
Knížka sama není vysloveně podbízivá, ani snad blbá, s kýčem se v ní koketuje jen tu a tam, občas je cosi řečeno dokonce jen v náznaku. Celkově je to podprůměrná kniha, kterou si člověk přečte a hned zítra zase klidně pustí z hlavy ven. Je pravda, že knížka je v rámci Fischlova díla spíše marginálií a jeho hlavní životní náplní asi ani literatura nebyla, spíš se věnoval diplomacii. Měla jsem možnost vidět jej osobně, když někdy na počátku devadesátých let hovořil v hradecké YMCE o Janu Masarykovi, jehož byl blízkým spolupracovníkem i přítelem. Napsal mimo jiné i knihu Hovory s Janem Masarykem. V paměti mi pan Fischl zůstal jako vzdělaný, kultivovaný a šarmantní pán. Nicméně ani to mi nemůže zabránit napsat, že po mém soudu měly třeba Nymburk, Rychnov nad Kněžnou či Náchod štěstí na kronikáře stojící o několik tříd výše.
Po dobrých dvaceti letech jsem se vypravila Na růžek, pravda trochu s obavou, jak mě její atmosféra po takové době přijme. Nebudu napínat, dopadlo to skvěle!
Masarykovo náměstí, pomník T.G.M. od Otty Guttfreunda a Josefa Gočára
Pokud byste se chtěli do hospody zvané též Na vinglu, která byla v Hradci vždycky pojmem, někdy vypravit, musíte do centra moderního Hradce Králové, na Masarykovo náměstí. Za komunistů to bylo Mírové náměstí, ale Hradečáci mu stejně říkali „Masarykáč“ anebo „Kulaťák“, to podle kruhového objezdu přímo před okny lokálu, v jehož místech se dnes nachází kruhová ocelová kašna (je vidět na obrázku níže). Za první republiky to bylo zase Masarykovo náměstí s presidentovou sochou od Oty Guttfreunda, sundanou nejprve hitlerovci a pak našimi vlastními „spoluobčany jiného druhu“, komouši. Po revoluci byla tedy osazena (i odlita, protože pokaždé byla roztavena) už potřetí. Blok domů v pozadí spoluvytváří se sochou skutečně monumentální celek; projektoval jej arch. Josef Gočár a všimněte si, že atika spolu s pilastry tvoří písmena M.
Pro úplnost ještě uvedu, proč se někdy můžete setkat s upřesněním: „ Na velkém růžku“. Protože asi kilometr odsud (neklepší je to vzít kolem prodejny pana Kulhánka) je ještě tzv. malý Růžek či Vingl. Na rohu ulic Škroupovy a Průmyslové se můžete osvěžit a dokonce i něco malého zakousnout ve skutečně miniaturní špeluňce s jednou zajímavostí: do ulice má výlohu, kterou odnepaměti (mé) zdobí soudek a různé pivní propriety jako pípa, půllitry, tácky atp., vše pokryté řádnou vrstvou prachu.
Do hospody se dříve vstupovalo zprava, z Havlíčkovy ulice (pod vývěsním štítem Gambrinus, tam kde na obrázku stojí modrá dodávka). Vešlo se do chodbičky vedoucí k záchodům, doprava byl výčep (tam podle všeho Fischlův pan Kulhánek sedával u karet) a doleva lokál (kam zase chodil hrát šachy jeho nešťastný prvorozený syn Adam). Není to obyčejná pravoúhlá hospoda na nároží, jak jich máme po vlasti rozesetých, nýbrž jakési hodně zvrchu rozpláclé písmeno V, navíc se seseklým hrotem (v místě vchodu), takže jde o hodně tupoúhlý osmiúhelník. Za mých mladých let často v místech modré dodávky (viz snímek) stávala cisterna Plzeňského Prazdroje a přečerpávala pivečko do tanků. Tedy v té době technologie budoucnosti. Co si vzpomínám, tak to byla vždycky poctivá trojka, kde se přes poledne vyvářelo a dokonce se tu přes obědy až do 15. hodiny nesmělo kouřit. A to se taky dodržovalo – pingl nerozhodil těžké popelníky z lisovaného skla po stolech nikdy před čtrnáctou hodinou.
Vstup na WC
Dnes se původním vchodem dostaneme do původního výčepu, z něhož se stal samostatný podnik. Vlastní restaurace Na růžku má svůj vchod přímo z nároží pod arkýřem. A přesně tudy jsem jedné předjarní soboty kolem poledního vešla dovnitř poté, co jsem si venku zamkla kolo. V Hradci, jak již bylo řečeno, se ani jinak necestuje. Čas příjemně plynul i u Gambrinusu – tradice je asi holt tradice, a tak se tu stále čepují piva plzeňské provenience, která sice většinou neurazí, ale bohužel ani nenadchnou.
Pivko ovšem ošetřené, jak se patří, výčepák milý, u plného stolu vedle se živě debatuje, já si listuji v knížkách získaných před chvílí v zajímavém Antikvariátu na Rynku, prostě víkendová pohoda jak má být. Po chvíli štamgasti začnou probírat zážitky z předešlého (pátečního) večera. A pěkně od plic si to vyříkávají. Jeden z denních hostů zrovna obviňuje kolegu z toho, že mu včera večer v opilosti sprostě nadával. Útok je bez zbytečných emocí suše odražen: „Vožralejs´ byl ty, vole!“ I když stesky toho prvního znějí důvěryhodně a vypadá, že to bylo přesně tak, jak povídá, zbytek stolu mlčky sympatisuje s tím druhým. Evidentně místní ikona. Rozhodně ne pro nic za nic. Bavič od pánaboha, šaljapinovským hlasem sype bonmoty i cestou na WC, ještě ve veřejích se zastaví, aby dopověděl, než se na okamžik odmlčí při krátkém pobytu na pisoáru. Životního nadhledu a laskavého humoru na rozdávání. I po konfliktu a navzdory demonstrativnímu odchodu stěžovatele domů nepřestává nezištně vyzařovat dobrou náladu. Není to snad potomek pana Klepetáře? Chvíli váhám, zda vyslat či nevyslat dotaz, ale i když je teprve kousek po poledni, do epicentra jeho pozitivního vlnění se radši nemontuju. Hřát se na okraji mi bohatě postačí. Skrz okna dovnitř nesměle nakukuje sluníčko a když hlavní bavič na někoho zase zahlaholí: „Hele, na panáka mi pučovat nemusíš, stačí, když mi ho koupíš…“, co víc si můžu přát? Přesně tak to má být. Správná hospoda je tu pro své štamgasty s náručí otevřenou a oni na oplátku tvoří její neopakovatelnou atmosféru. Na vinglu v Hradci tahle symbiosa funguje ukázkově!
Dva kousky a je čas zmizet. Nálada je věc prchavá, na to přišli už impresionisti, v nejlepším se teda vyšvihnu do sedla a zamířím na hřbitov v Kuklenách. Tomu vévodí sochařsky zajímavá hrobka Vojtěcha Kulhánka a jeho syna, která je holdem člověku ovládajícímu techniku. Autorem sochy je ak. sochař Josef Škoda a stavbu realisovala firma žulové závody Heřman Franke, se sídlem ve slezském Friedburku v roce 1933. Josef Škoda se podílel na vícero sochařských výzdobách architektury.
Na závěr poutač hospody nedaleko hřbitova. Myslím, že k dnešnímu povídání se hodí víc než skvěle.
