Karlín Vlastimila Třešňáka

Vlastimil Třešňák, Plonková sedmička

Sedím v karlínské hospodě U Zábranských. Zde se mimo jiné před devadesáti lety začala formovat KSČ. Pamětní deska, co visela venku, už tu slušné lidi nestraší. Komunisti tady potom schůzovali ještě několikrát, Karlín byl jejich oblíbený rajón – v nedalekém Národním domě (dnes sídlo rozhlasu) se v roce 1921 dokonce ustavili. No a potom, v devětadvacátém, tu měli i slavný sjezd, na kterém „karlínští kluci“ vedení Gottwaldem (ve skutečnosti Moskvou) vyhlásili ještě drsnější linii svým svinstvům. Můj děda mi často říkával: „Pamatuj si, komunisti, to je banda zlodějů a vrahů.“ Tou dobou co v Karlíně oni zakládali svou zločineckou firmu, on taky zakládal firmu – autodopravu. Byl to člověk bez vzdělání a kapitálu, jehož otec, aby uživil deset dětí, na sklonku devatenáctého století pašoval přes hory, prusko-rakouskou hranici, krávy. Děda se díky houževnatosti, píli a tvrdé práci čtrnáct i šestnáct hodin denně dokázal vypracovat z ničeho. Po návratu ze Světové války vytvořil první pravidelnou autobusovou linku v kraji, postavil dům s garážemi pro tři autobusy i činžovní dům v nedalekém městě. Selfmademan. Bohužel se vzmáhali i komunisti a z nuly se vypracovali v nejsilnější stranu Národní fronty. Po únoru ’48 mu všecko ukradli; nedal si to líbit, tak ho pro jistotu ještě na pár roků strčili do chládku. Dědy jsem si vážila a měla ho ráda, takže komouše jsem mohla jedině nenávidět. A proletariát, jejich ocelovou pěst, jakbysmet.

pam. deska foto www.praha8

Děda

Proletariát, to bylo slovo, do kterého se mi koncentroval všechen hnus a svinstvo, které na počátku osmdesátých let trčelo na každém rohu. Hradec Králové byl vyhlášenou baštou režimu. Město plné bachařů, fízlů a lampasáků. A taky práskačů všeho druhu. Krajská správa SNB tou dobou zabírá na Gottwaldově náměstí celou polovinu obrovské budovy, původně patřící Ředitelství státních drah. Sedí tu i krajská generalita StB. Zrovna mají práci – v sousední třídě vyšetřují, kdo všechno a za jakých okolností na chmelové brigádě poslouchal Kryla. Nám se to naštěstí vyhlo, přestože jsme si taky s chutí zazpívali. Ale v SSM jsme pro jistotu byli skoro všichni, skoro celá třída, skoro celá škola. Naprosto formálně, jenom naoko, to je přece jasný. Většina z nás si podala přihlášku na VŠ, tak nač dělat blbosti? To by nám doma dali! Kazit si život kvůli komoušům? Ať tě to ani nenepadne, přece nejseš blbá! Voblafnout je, komouše, to dá rozum. Z generace našich rodičů už taky málokdo byl ve straně z jiných, než karieristických důvodů. Kdo měl děti, byl „u nich“ jedině kvůli dětem, vlastně se kvůli nim, shodovali se všichni. Aby mohly v klidu vystudovat. A jinak režim stojí za hovno a ti opravdoví komouši, to jsou, čistě mezi náma, pěkný svině. Spousta převážně mladých lidí, kteří ještě děti nemají, na sklonku osmdesátých let do KSČ vstupuje s ušlechtilým, a vlastně odvážným, úmyslem režim rozvrátit zevnitř. „Přesvědčeni“ o tom, že práce je to mnohem prospěšnější než donkichotština hrstky bláhových disidentů. Ovšem volební výsledek z roku 1986 tomu příliš neodpovídá – volební účast 99,39%, zvoleno všech 197 404 navržených kandidátů NF. Tyhle volby jsem už stihla i já – s kamarády jsme se tenkrát shodli, že volit jsme šli jedině kvůli rodičům…

Sedím U Zábranských a vzpomínám na tu posranou dobu. Nic veselého, člověk se musí stydět. Zavzpomínám radši na něco příjemnějšího. Třeba jak neděli co neděli, v 15:10, jsem doma ladila Svobodnou Evropu a Krylovy Ostré padesátky. Vztekala se, že přes rušičky slyším zase velký prd. Až se jednou skrz pískot a kvílení z rádia prodral ven naléhavý hlas:

Pravdu říkal

tak bezelstně

že mu nikdo nevěřil

a žil tak, jak pil

rozmáchle a smutně.

Zvláštní smutek z toho vyzařoval. Trochu vzdor a trochu i resignace. Nasranost. Zběsilá foukací harmonika, texty klopýtaly za neučesanýma melodiema bez pravidelné výstavby slok a s rýmy jen tak halabala. Byla jsem jak u vytržení. Něco úplně jiného než jsem do té doby znala – do posledního písmenka vycizelované texty Karla Kryla, elegantní kytara a lidová zpěvnost Jaroslava Hutky či uhlazené drsňáctví poloilegálního Jarka Nohavici… Byl to Vlasta Třešňák. Živelný, kakofonický, syrový. A najednou jsem poznala, že existuje i jiný proletář, než byli ti zarputilci v šedivých kabátech, civějící z plakátů, s ksichty plnými nenávisti, vždy v únoru všudemožně po nástěnkách, v prázdných výkladních skříních. Depresivní počasí, depresivní grafika. A depresivní TV přenosy ze zasedání Federálního shromáždění či sjezdů KSČ. Na druhé straně, když jsem tehdy kvůli penězům začala chodit po nejrůznějších brigádách, jsem poznávala faktické proletáře. Dělnickou třídu z masa a kostí. Zdaleka ne všichni byli oddaní věci komunismu. Zdaleka ne všichni byli usměvaví, optimističtí stachanovci. Většinou to byli lemplové, šlendriáni, zašíváci zbavení všech ilusí. Atribut – lahváč, devíza – zkurvená práce neuteče. Dlouhodobé perspektivy – žádné. Hlavně dneska (zase) vyjebat s píchačkama a plnou kabelu protáhnout přes vrátnici. Přece kdo nekrade, vokrádá rodinu, tak vo co de! Máš něco proti? Tak si dej majzla, abys nedostal po čuni, vole. Ještě nějaký společný znak? Všichni maj na zasmrádlé šatně v plechové skříňce zalígrovanou nafasovanou plechovku voňavé Solviny. Co není pod zámkem nebo přišroubované k podlaze, je totiž okamžitě nemilosrdně ukradeno. Zestátněno, jak se s humorem říkalo. Kdo nekrade, okrádá rodinu. Kradli všichni, dělníci, rolníci i pracující inteligence. Členové KSČ i bezpartijní. Kdo nekrade, okrádá rodinu, tak přece musíme držet basu. Slovo proletář už dávno zetlelo zatuchlo v těžkých svazcích spisů komunistických pohlavárů pod letitými nánosy prachu v politických kihovnách, ideových koutcích a agitačních střediscích. Z diktatury proletatiátu zbyla diktatura vychcanejch. A tak jediný, kdo připomínal skutečného proletáře, který žil tak jak žil, nesnil o zářných zítřkách, protože na to neměl čas, a který už dávno umřel, byl Třešňákův děda, v pozadí jeho písniček.

V pondělí tě potkám ve starém saku

záplatovaném starou celtou

a vonět budeš jako před týdnem

salámem, solvinou a meltou

V pondělí, stejně jako v pátek.

Ve škole jsme zrovna brali proletářskou poesii. Za první republiky ji pěstovali hošíci z lepších rodin. Svoje sociálně angažované verše psali heboučkýma, čisťounkýma ručičkama v sáčku a vázance u šálku kávy či nad sklenkou vína. Proletáři-teoretici. Zásady třídního boje v malíku. Oslavují papundeklového proletáře, toho samého, ve jménu jehož dobra ve velkém vraždili Lenin, Trockij, Stalin, Gottwald, Slánský, Zápotocký a spousta dalších zloduchů. Normálního, živého proletáře nikdy neviděli. Umouněného a smradlavého. Po kavárnách a vinárnách takoví nevysedávali. A když s bandaskou mířili na šestou na šichtu, byli proletářští básníci už dvě tři hodinky v pelechu a vyspávali opici. A najednou v rádiu proletář, co voní salámem, solvinou a meltou… A najednou Poezie, coby rozmazlená coura… Třešňák, narozdíl od bardů-devětsiláků z čítanky, píše a zpívá o tom, co existuje a on to důvěrně zná. O proletáři, kterého rozdrtil režim. O svém dědovi a jemu podobných proletářských vyděděncích.

V modrém kabátě

s knoflíky od dráhy

on – kdysi chlouba nádraží

červený praporek, lucerna

práce pro vrahy

zbožňoval zvuk

jak o sebe vagony naráží

Sedím U Zábranských a čtu si Plonkovou sedmičku. Sebrané texty všech Třešňákových písní, chronologicky seřazené a propojené komentářem. Tvoří jakousi kroniku, deník, reflektující události veřejné i osobní, tak jak přicházely s dobou. Spojovací texty jsou krátké, vtipné a nikoli trapně sebeoslavné. Leccos nového jsem se i dozvěděla – třeba, že písnička Tovaryš pátera Koniáše je reakcí na pálení knih Bohumila Hrabala tehdejšími disidenty na Kampě (o akci je zmínka i v knize P. Motýla Spratek a krásná Danuše), protože měli pocit, že je Hrabal moc oficiální, že komoušům jde moc na ruku.

Co se mi na knížce líbí nejvíc? Třešňák neupadá do kýčovité sebelítosti ani patosu, je naopak sebeironický, což u zpovědí tohoto typu nebývá obvyklé. Není užvaněná a má švih.

Pokud jde o hospody v knížce zmiňované, karlínské jsou čtyři.

U Zábranských, kde, jak už víte, momentálně sedím, se komisní servírka chová korektně, čepuje desítku „gambáč“ na solidní úrovni, je tu čisto, na toaletách dokonce z pisoárů osvěžují ovzduší nejen rozpustné desinfekční tablety, ale i močí skrápěné plátky citronu. Přiznávám, že s tím jsem se ještě nesetkala. Fotbalové branky s míčkem klinkajícím se v proudu, to už tu bylo; ale citron v hajzlu? Bezesporu dobrý nápad. Asi tu i dobře vaří, ceny snesitelné, na první pohled není co vytknout. Ale atmosféru z Třešňákových písniček tady necítím. Jakoby všecko vzala velká voda.

Hospodě neprospívá, že v zadních místnostech je herna a sázková kancelář, takže hosté se rekrutují převážně z oblasti sportovců-teoretiků. Ani vidu, ani slechu po panu Jarouškovi, předobrazu Třešňákova Doriana Graye. Kde je můj obraz Doriana, kde je? broukám si nad spadlou europěnou. Jediné, co ještě po povodni z roku 2002 nese patinu starých časů, je zajímavá venkovní fasáda. Jsem zvědavá, jak dlouho ještě odolají plastické nápisy. Jedno „S“ už chybí. S tím se už nikdo opravovat nebude, když tu Smíchov dávno nečepují. Takže zaplatit guláš plus jedno pivko a odebrat se na Karlínské náměstí.

Cestou v Thámovou ulicí míjím bývalou restauraci Beseda, předělanou na hotel. Stačí letmý pohled zvenčí – tady se už baráčnické candrbály s dechovkou dávno nekonaly.

Na rohu náměstí vcházím K městu Hamburku. Dnes je to už jen Hamburk. I zde zaúřadovala velká voda (až do výše dveří) a interiér je proto skoro úplně nový. Přeci jen se tu cítím líp. Ve výčepu, kde Vlasta Třešňák hrával, někdy i za malé pivo, jak píše, sedí štamgasti, kteří sem přišli kvůli posezení u piva. Tak, jak to má být. Solidní výčepácká práce. Jediné, co mi neleze pod nos je to, že na čepu je zase Gambrinus, který jako mor zachvacuje české hospody. Příjemný je výhled velkými okny na hlavní karlínskou třídu – Sokolovskou. Pozoruju tramvaje a naproti přes ulici koukám na bývalou hospodu Na náměstí, čtvrtý podnik z Plonkové sedmičky, kde každý den sedával pan Alois, o němž je řeč v Baladě o zadýchaných očích kulhavého posunovače. Dnes se jmenuje restaurace U saní. Pana Aloise by podle mě hnali svinským krokem hned ode dveří, protože na dědky v ošuntělé ajznboňácké uniformě s promaštěnou kapsou tu očividně nejsou zvědaví. Ale třeba jim křivdím. Každopádně tam nepůjdu, kdo chce, může si současný interiér prohlédnout na adrese www.charlestonrestaurant.cz. Pro dnešek už zůstanu v Hamburku, je tu překvapivě útulno.

Ona se ta proletářská atmosféra vytratila i z místních ulic a náměstí. Z Karlína se postupně stává, spíš už stala, exklusivní čtvrť. Takřka přes noc. Není se co divit, centrum je za rohem, vlnu poptávky po firemních sídlech, bytech pro zaměstnance zahraničních společností i bohatnoucí našince nemůžou široce rozkročené oblouky Negrelliho viaduktu zastavit. Povodeň tenhle trend jenom urychlila. Asi to tak musí být. A kdo ví, jestli kdyby pajzly zůstaly pajzly, nestálo by to v nich dneska stejně za starou belu? Buďme rádi za těch pár drobností připomínajících ty zkurvené, v lecčems ale taky krásné doby. Třeba za záchranný kruh na zdi výčepu U města Hamburku.

A na samý závěr ještě malý kvíz: schválně si tipněte, co se točí U saní. Samozřejmě. Co je moc, to je moc, jděte do prdele i s Gambrinusem, dějiny!

Negrelliho viadukt na jaře 2009

NAHORU