Dvakrát tři kamarádi a Děloha u cvokhausu
Leoš Šedo, Kleště
Vasilij Aksjonov, Kolegové
Při poslední prohlídce u svého zubaře, je to takový nepříjemný chlap, jsem na jeho stole mezi haldama lejster, v hromadě vytržených zubů a změti umělých chrupů čekajících na repasi, uviděla vyčuhovat knížku. Zajímalo mě, copak že to ten vyhořelý sadista ve volných chvilkách čte, a tak když vyjel jak podrážděný sršáň zjebat hlučící haranty do čekárny, nahnula jsem se nad bordel na psacím stole – Leoš Šedo: Kleště. No, co taky jiného, že? Zaručeně vtipné příhody ze zubokleštičské praxe. Třeba, jak někdo místo zubu omylem vytrhnul mandli, a tak podobně. Cha cha cha, smála jsem se v duchu, to k tomu hulvátovi pasuje jak trapné žvásty a zlaté sako ke konferenciérovi televizního Silvestra.
Čirou náhodou jsem pak na knihu narazila v knihovně. Vzadu na přebalu posudek od Pavla Kohouta (autorova souseda, oba bydlí v Sázavě nad Sázavou), který hovoří o „mimořádné knize“. To je slovo do pranice, které jsem si musela ověřit!
Obrázek převzat z katalogu firmy C. ASH & SONS, Wien-Budapest 1902
Musím se panu doktorovi Šedovi omluvit – přitroublé historky o zubácích pro zubáky to rozhodně nejsou, ale vzhledem k doslovu Pavla Kohouta, který mě tolik navnadil, byla kniha zklamáním. Na téměř 350 stranách plynou životní příběhy tří kamarádů od studií stomatologie počátkem sedmdesátých let až po současnost, kdy je jim přes padesát a pomalu začínají bilancovat. Kromě několika spojovacích kapitol, které vypráví autor v er-formě, jsou vypravěči všichni tři hlavní protagonisté – Janek, Miloš a Ladislav. Každý z nich líčí své životní peripetie v ich-formě v několikastránkových kapitolách, nepravidelně se střídajících a nesoucích v podtitulu jméno vypravěče. To jistě není nic nového, ale v každém případě je to od spisovatele odvážný počin. Těšila jsem se na navzájem proplétající se zpovědi, nazírání nejrůznějších jevů (od spolužaček až k dějinným zvratům) různými pohledy. Že jednotlivé zpovědi budou mezi sebou komunikovat, názory tří kolegů se navzájem konfrontovat, kolidovat a jindy zase souznívat; vždyť tři hlasy už skýtají spoustu možností. Nic takového. Autor předkládá tři paralelní osudy, nasekané na krátké šoty, řazené napřeskáčku podle vypravěče, plynoucí jako tři nemísící se lineární proudy. Pouze na posledních sto stránkách dochází k jakýmsi průnikům, nikoli však k výše očekávaným konfliktům různých pohledů na skutečnost, ale svorníky tvoří několik společných známých, kteří jsou zmíněni vypravěči. Takže ta forma je samoúčelná a spíš jen ztěžuje spád děje.
Tím se dostávám k podle mě druhé promarněné šanci. Z hlediska psychologie postavy příliš plastické nejsou. O jejich vnitřním životě se toho moc nedozvíme, všechny tři dějové osy splývají, jakoby je vyprávěl jediný člověk. Autor totiž nechal všechny tři kamarády mluvit stejným jazykem, takže jsem až do konce knihy nepoznala, kdo to zrovna ke mně promlouvá a musela jsem neustále listovat dozadu k podtitulu kapitoly. Myslím, že Leoš Šedo, kdyř už zvolil takovou vypravěčckou strategii, měl být jazykově vynalézavější a každého z vypravěčů jasně odlišit, ať už používanou slovní zásobou, nějakými svojskými rčeními, více či méně spisovným projevem anebo třeba nějakým dialektem.
Tyto a následující obrázky extrakčních kleští a pák jsou převzaty z knihy Praktická zubní chirurgie MUDr. Josefa Žáka, vydáno vlastním nákladem, Praha 1931.
Kleště jsou různé pro horní a dolní čelist a také podle typu zubů – na řezáky, třenáky, stoličky. Speciální kleště jsou i pro zuby moudrosti (osmičky). Než však můžete zlobivý zoubek kleštěmi stisknout a vytrhnout, je třeba vyviklat kořeny pákou, kterých je nepřeberné množství.
foto internet
Kleště jsou zalidněné spoustou postav, které se však dějem jen tak mihnou, občas se vrátí, ale je to jen stafáž bez hlubších analýz proč se chovají zrovna tak, jak se chovají. Nic bližšího se nedozvíme ani o studentských láskách, manželkách či dětech – jakoby pro Miloše, Janka a Ladislava jejich nejbližší neznamenali o nic víc, než pan primář, ředitel OÚNZu či obtloustlá ukecaná sestřička. Smrt malé dcerky se tu odbyde komisně na dvou třech stránkách. Některé postavy působí až po jiráskovsku metodicky – například jistý MUDr. Koudelka, o několik let starší spolužák Miloše a spol., který se v osmašedesátém hodně angažoval za soudruhy komunisty s lidskou tváří, ale stihnul včas obrátit, se po pár letech se vynořuje jako ředitel OÚNZu (takový post v té době samozřejmě mohli zastávat jen velmi kovaní komunisté). Aby čtenář vůbec nezapochyboval o jeho negativitě, je ještě předložena scéna, kdy dr. Koudelka, jakožto vášnivý nimrod, zahlédne z automobilu na poli kočku, zastaví, z kufru vyndá kvér a nebohou „číču“ cynicky odstřelí. Podstatně míň by mi vadil vadil jeho burleskní konec, který působí jako pěst na oko vzhledem k serióznímu stylu bez nadsázky a ironie, v podstatě nepřipoušějícímu žádnou velkou srandu, jímž je celé vyprávění vedeno. Závěr knihy se bohužel zvrhává v monstrózní kýč. Sladkobolné završení osudu Péti Holana – klaďáka každým coulem – je jak vystřižený z amerického (zde kanadského) oskarového přeborníka.
Kniha také servíruje spoustu banalit. Dozvíme se, že novorozenec „řve zajíkavým hláskem a já se mu vůbec nedivím, když se do té doby vznášel pěkně v teple, tichu a přítmí. Teď ho to žene ven, do zimy, bodavého světla a hlasitých zvuků!“ (122). Kolikrát v životě já už slyšela někoho nadávat: „Tak jak se máš, brácho, jak vrtáš zuby? Škoda že nejsi tady místo tý naší fúrie! To bys něco viděl – každýho nejdřív sprdne a pak udělá plombu, která je za dva dny venku…“ (181). Asi stejněkrát jsem už slyšela: „Řeknu ti, že přestavovat starej barák je snad horší, než stavět od začátku.“ (242). Kdyby hrdinové byli nějací omezení poloprimitivové, tak budiž, ale oni to mají být „nadaní kluci“, jak v doslovu píše Pavel Kohout. Z knihy se mimo jiné dozvíme, že New Yorku se také říká „Big Apple“ (123) i s dovětkem, že česky to znamená „velké jablko“, že škodovkám se za komunistů říkalo „DoDo – dodělej doma“ (176). (To se ostatně dozvíte i ze vzpomínek pana šéfredaktora jinde na stránkách Magazínu K., jenomže to je publicistika a nikoli beletrie!) Dál se lze dozvědět, že vojáci základní vojenské služby mezi sebou mluvili stylem: „Čo ty pičuješ? Nepičuj… A…piču! Keď máš po piči, máš po piči!“ (118). I různé situace jsou už stokrát omleté – podnikový večírek u příležitosti MDŽ, kdy se všichni ožerou a zachovalá pětačtyřicítka, funkcionářka ROH, víceméně znásilní začínajícího lékaře na odstaveném stole v setmělé chodbě kulturáku; nahý medik s nahou medičkou si v rámci milostné předehry prstem přejíždějí po genitáliích a nahlas si opakují latinskou anatomickou terminologii, a když se od žaludu přes varlata, stydké pysky a vaginální ústí dostanou ke klitorisu, následují výmluvné a „překvapující“ tři tečky… Prostě žádná překvapivá pointa, všekco je předvídatelné, bez napětí a šťávy. Až na pár výjimečných partií, jako je kapitola Dvojice amerických komiků (153-161) – když autor popustí uzdu humoru a na chvilku opustí úzkoprsý, akademický styl vyprávění, tak to najednou jede a frčí jak na horské dráze – jen se vzpamatujete z jedné prdy, hned následuje další. Škoda, že tak krátce. A potom ještě kapitola Lenka – to jsem zase čekala červenou knihovnu a ejhle, pointa mi vyrazila dech. O to víc, že následuje těsně po otočení stránky. Jako když vám někdo práskne nafouknutý papírový pytlík u ucha. To jsem sebou skutečně škubla. Tady smekám, bravo, pane Šedo! Ale potom zase dlouho nic, a závěrečný epilog Král se baví II už působí (nejen svou groteskností – viz co bylo řečeno výše o smrti dr. Koudelky) zase nepatřičně a nadbytečně. Myslím, že i průměrně blbý čtenář poznal, kdože to ten protivný, samolibý brýlatý mentor Víťa Šmelhaus ve skutečnosti je už při jeho prvním výstupu (je zajímavé, jak tenhle Šmelhaus irituje všecky šrajbry, co jen v Sázavě nad Sázavou bydlí) a Roman Zloch si takový strašný konec snad ani nezasloužil.
Přes to všecko mě ta kniha něčím zaujala. A nejen proto, že v poslední době jsem se začala hlouběji zajímat o stomatologii. Z textu je cítit poctivost a nevykalkulovanost. Po přečtení doslovu a medailonku autora na záložce je jasné, že spoustu líčených událostí sám prožil, dlouho v sobě nosil až dozrál k potřebě hodit je na papír. Ke cti mu slouží to, že se nepustil se do sepisování „románu o sobě“, ať už patetického či humoristického. Není to žádná exhibice vlastní intelektuální, sexuální a případně i chlastací a narkomanské geniality, jak tomu většinou v těchto zpovědích bývá.
Leoš Šedo se snažil svůj příběh přetavit do originální formy. I když se mu to úplně nepovedlo, taková snaha se vždycky cení. Rozhodně víc než řemeslně dokonalá díla profesionálních rutinérů. Kleště mi v hlavě ležely určitě dýl než mnohé knihy současných, nejen českých, profesionálních literátů. Nebýt Kohoutova sousedského chvalozpěvu, možná bych byla i mile překvapená.
foto internet
Podobné východisko jako Leoš Šedo, tři právě dostudované lékaře, si pro svoji také prvotinu vybral i ruský/sovětský také absolvent medicíny a spisovatel, Vasilij Aksjonov. Jeho Kolegové jsou oproti Kleštím načně sevřenější, a to jak délkou příběhu, časovým rozpětím (asi jeden rok) a konečně i stylem. Aksjonov se vyjadřuje krátce a úsporně, hlavní protagonisté nejsou žádní hloubaví intelektuálové zdlouhavě se pitvající ve svých nitrech, s úsudky nedělají zbytečné cavyky, vyjadřují se úsečně, takže děj pěkně odsejpá bez zbytečných prostojů, ale postavy jsou přitom psychologicky propracované pěkně do hloubky. Řemeslně prostě stojí o dost výš než Kleště.
Píše se konec padesátých let a životní cesty tří kamarádů se po závěrečných zkouškách a rocích bezstarostného studentského života rozdělují – Vladislav Karpov a Alexej Maximov nastupují v očekávání dobrodružství exotických plaveb v Leningradském přístavu, Saša Zelenin vyslyší volání odpovědnosti a odjíždí do několik set kilometrů vzdáleného sibiřského městečka Okrouhlova, poblíž kterého se staví nové grandiózní město s továrnou, aby tam vedl nemocnici. Hned od začátku se potýká nejen s profesními problémy (špitál je v úpném rozkladu jak personálním – leta bez lékaře, péči zajišťuje starý, do rutiny upadlý felčar – tak i co se týče technického vybavení), ale také s problémy mezilidskými. Krátké milostné vzplanutí k mladičké hezoučké sestřičce zvládne celkem bez problémů (dopisuje si s jednou studentkou z Moskvy, se kterou se prakticky nezná, ale vůči které přesto cítí odpovědnost jako ke své budoucí manželce). Podstatně větší úsilí bude muset vyvinout k tomu, aby čelil nepřátelství místního gaunera Feďky Bugrova… O vzrušení všeho druhu tedy nouzi nemá, aktivně se zapojil i do zdravovědné osvěty, bojuje s alkoholismem, pořádá kulturní akce pro místní obyvatelstvo. To jeho dva kolegové, co na jeho rozhodnutí zprvu hleděli svrchu, jsou na tom přesně opačně. Před nástupem na loď si musí odkroutit své coby kancelářské krysy, vyplňovat v karanténní stanici statistiky výskytu švábů na záoceánských plavidlech či odhalovat šmelinu se zahmyzenou moukou. Nuda, apatie a málem propadnutí rezignaci, nebýt starého komunisty, doktora Dampfera, který jim neformálně vysvětlí, že každá práce má smysl, pokud je někomu ku prospěchu, a že smysl má jedině život naplněný takovou prací. Takto na dálku tedy autor sleduje a konfrontuje vývoj tří kolegů. V závěru knihy se dva budoucí lodní lékaři vydávají na dalekou cestu za svým kamarádem a prožijí tam docela vzrušující chvilky. Dokážu si představit, že v SSSR roku 1960 musela kniha vzbudit velký ohlas. Nejen svým stylem, ale hlavně tím, že Aksjonov hrdiny své doby vůbec nepřikrášluje. Mezi budovateli na stavbě socialismu najdeme i ulejváky s kriminální historií, jejichž vůdcem je již zmiňovaný Feďka Bugrov. Ve scéně, kdy doktor Zelenin vstupuje do jejich baráku v provisorním ubikačním táboře – aby zjistil, jak je to vážné s jejich chřipkovou epidemií nebo zda jen simulují – už probleskne atmosféra Dovlatovova, později napsaného Lágru. Nebo starosta Jegorov, invalida, jenž ve vlastenecké válce přišel o nohu vstupuje na scénu během svého výletu do Leningradu, kde se ožralý jak puma ohání svojí berlou a málem inzultuje čerstvé lékaře, vychutnávající si zasloužený odpočinek po náročném studiu a vyhraném volejbalovém zápase. Jinak je to ale správný chlapík, žádný alkoholik. Anebo spolužačka Věra – před Karpovem, který ji bezmezně miloval dala přednost o dost staršímu docentu patofysiologie Veselinovi, který mladičkou ženušku promptně zařadil do svého výzkumnického týmu. Ta se už po pár měsících začíná bovaryovsky nudit, a tak iniciuje vztah s Karpovovým nejlepším kamarádem Alexejem Maximovem. Zatím došlo jen na líbání, ale je nabíledni, že starý, nudný paprika, pětatřicetiletý docent už je ze hry venku. Zatím ale nic netuší, Věra si přece jenom nechává zadní vrátka otevřená. Největší komplikaci totiž nevidí v morální rovině svého jednání – vůbec nepochybuje o tom, že docent případný rozvod vezme sportovně – mnohem víc se obává toho, že by to pro ni znamenalo konec slibné kariéry ve výzkumáku.
Nevím, jestli Kolegové byla úplně první, ale rozhodně jednou z prvních knih, které se (i když ještě ne úplně) rozešly se schématy budovatelských románů a navázaly na radostnější tradici ruské literatury, třeba na Gorkého povídkovou tvorbu. Je pravda, že závěrečná kapitola překypuje kecy o novém sovětském člověku, ale znovu připomínám, že se píše rok 1960 a jsme v SSSR, kde ještě dlouhá desetiletí nepohodlný spisovatel skončí v lepším případě ne v Gulagu, ale ve vyhnanství.
Hezkým motivem románu je zápal mladých hrdinů pro volejbal. Hrají co to dá, nadšeně budují mužstva, lékaři proti lodním opravářům v Leningradě, Zeleninův tým proti mladým sibiřským budovatelům v Okrouhlově. Půvabná je scénka, ve které čtyři mladíci, s kabelami a volejbalovými míči přicházejí na meruňkovou šťávu (sic!) do cukrárny, kde nad lahví šampaňského zrovna sedí Aljoša s Věrou. Rozjívení mladíci mají nemístné poznámky na Věru. Alexej se ohradí a už už se schyluje k masakru (čtyři molodci jsou zjevně v přesile), když tu jejich šéf zakročí:
„Klid, kluci. Tenhle hrál za Medika. Poslyš, nezlob se, Keška je náš náhradník. Omluv se, Keško. Urážet hráče prvního mančaftu, na to jsi kraťas.“
„No dobrá,“ zabručel Keška.
Stejně půvabný je i Karpovův operační výkon v samém závěru knihy. Nevěřte řečem, že dobrým chirurgem se lékař stává až po patnácti letech praxe, protože Vlaďka za vyhlášeného chirurga platil už během studií (vždyť jednou sám operoval slepáka a dokonce dělal i první asistenci u resekce žaludku). A i když potom strávil skoro rok v kanclu na karanténní stanici, v Okrouhlově je to stále operatér formátu akademika Bogumilova ze Sovmedinstitutu J. V. Stalina. Ale když někdo umí psát, u čtenáře mu projde všecko. Vasilij Aksjonov u nás nikdy nedosáhl popularity svých vrstevníků, jako třeba Šukšin, Rybakov či Solženicyn. Aspoň ne co já pamatuji, tedy za normalizace. A přece v šedesátých letech vyšly v českých překladech v krátkém sledu další čtyři knížky, poslední v roce 1965. Paradoxně mu nepomohlo ani to, že byl ze SSSR v roce 1980 vyhoštěn do USA, podobně jako později Sergej Dovlatov. Tím samozřejmě jeho vydávání u nás skončilo, ale již publikovaná díla se jakožto zakázané ovoce mohla dočkat zvýšené pozornosti. Pamatuji se, že ještě v polovině osmdesátých let v učebnici ruského jazyka pro střední školy jeho jméno stále figurovalo, jakoby ho opomněli vymáznout, začernit. Asi to nikomu nestálo za to, nikoho už nezajímal.
Kleštěmi se dvakrát jen tak mihne, jako většina postav a reálií, hospoda Uterus. Leží téměř v srdci objektů patřících k 1. Lékařské fakultě UK, ale blízko stojí i Přírodovědecká fakulta a další VŠ ústavy, takže není divu, že si sem přes den zaskočí nejeden student. Přes výčep se projde do lokálu, za kterým jsou ještě dvě oddělené místnosti, vyhrazené pro nekuřáky. To jistě prospívá plicím, ale host je tu odtržen od atmosféry lokálu, ledaže se tu sejde větší uzavřená společnost. Ač nekuřačka, doporučuji sedět v hlavním lokále. Zřejmě vzhledem ke kosmopolitní klientele se tu čepuje český univerzál, co urazí jenom fajnšmekry – desina Gambrinus, doplněná na obligátní koncernovou trojku Prazdrojem a Kozlem, zde černým. Gambáč tu má logicky úspěch, protože studentská mládež ještě nemá dostatečně vytříbený pivní vkus a chlastá co zrovna teče. Chápu to, nebyla jsem jiná.
Nepotkáte tu jen omladinu, narazíte zde také jak na seriózní chlápky s kufříky, tak na vyžilé párečky neidentifikovatelného věku, prohánějící hrdlem sociální dávky. A vepředu samozřejmě štamgasti, kterým je tolerována i konzumace vlastního jídla z vymytých plastových vaniček od rostlinného tuku. Společnost v Uteru je opravdu pestrá.
Hospoda Uterus, vlevo na rohu Lípové a Kateřinské ulice. Naproti za zdí areál tzv. Kateřinek – původně klášter Augustiniánek, potom Augustiniánů, který zle pošramotili Husité – vyznamenaly se zejména jejich ženy, jimž nestačily vypálené ruiny, chtěly strhnout i zbylé krovy, přičemž se sesula zeď a sedmadvacet jich za živa pohřbila. Pak už opravený klášter jen živořil, po jeho zrušení tu měli učiliště vojáci, takže devastace – jak to u objektů využívaných vojskem bývá – a od dvacátých let 19. století sem umístili vyhlášený ústav pro choromyslné, který je tu dodnes. Pamatuje mj. Bedřicha Smetanu a Jaroslava Haška. Ten se sem nedostal jako blázen, ale zoufalí pržští policajti se chtěli chronického výtržníka aspoň na čas zbavit. Kostel sv. Kateřiny je mimo jiné jedním ze sedmikostelí Miloše Urbana – z původní gotické stavby doby Karla IV. zbyla, po již zmíněném zásahu Husitů, jen věž. Zbytek je barok K. I. Dietzenhoffera.
Interiér nese patinu mnoha bitev. Stěny obložené tmavě mořenou překližkou, dveře i obložky původní (kromě vysoce frekventovaných vstupů na toalety – ovšem modernizace byla provedena vkusně, jak je vidět z obrázku), židle a stoly bez zbytečných kudrlinek. Prostě sympaticky útulno i přes poměrně velký prostor. Příjemná jsou i krbová kamna, která se spolu s radiátory starají o tepelnou pohodu hostí. A okny se můžete kochat štíhlou věží svaté Kateřiny. Kromě nabídky piv nevidím žádnou chybu. Snad tu ještě dlouho neproběhne žádná necitlivá rekonstrukce, nedej bože adaptace na pizzerii nebo snad na čínský restaurant.
Črtám si koncepty článku a koho to nevidím za protějším stolem? Můj zubař! A sakra, setkání s tím kakabusem dokáže pěkně otrávit náladu. Asi půl hodiny se na mě celkem mile uculoval, a tak jsem se odvážila ho požádat o malé interview pro náš magazín. U piva je jako vyměněný, srší vtipem, šarmem a nešetří galantnostmi. No však už taky měl na lístku slušné hrábě. Přesně jak jsem předpokládala, na místo dávných činů (taky se prý tady něco naseděl) jej přivedly Šedovy Kleště. Uterus se podle něho za ta léta příliš nezměnil. Co se knížky týče, zajímal se o ni zejména z profesního hlediska, nejvíc se těšil na zubařské akční scény. Těch ale v románu moc nebylo, snad jen extrahujícím Romanem Zlochem, nešikovným, zato podnikavým spolužákem Miloše a spol., pákou skrz naskrz protržená tvář. A tak zatím vrcholným stomatologickým čtenářským zážitkem pro pana doktora zůstává Křesadlův Zámecký pán aneb Antikuro a dolování kořene v ordinaci městyského lékaře.
Jinak se panu doktorovi Kleště docela líbily, jenom by byl radši, kdyby se Leoš Šedo byl býval více rozepsal o tom, jak se tři hrdinové smiřovali se svým zubařským údělem, protože nikdo z nich vlastně původně zubařem být nechtěl. Za komunistů to bylo tak trochu za trest, pošeptal mi Jiří do ouška. O vrtání a strhávání zubního kamene prý také dvakrát nestál. Toužil řídit kosmickou loď k Jupiteru, později chtěl být konstruktérem vozů formule 1 a nakonec aspoň spisovatelem. Nic z toho se mu nesplnilo. To proto na Jirku při vrtání vždycky padá takový splín, že by mu i Baudelaire záviděl; už vím, proč jej vždycky pohltí takový smutek, že by popsat jej dokázal jen Karel Hlaváček. Čas v Uteru běžel skoro jak Echenozův Émile a nám toho na srdcích zbylo ještě tolik, že jsme se s Jirkou dohodli na zítřejší odpoledne u stejného stolu.
A dál mi to šéfredaktor seškrtal, protože prý nechce, aby se mu Magazín K. zvrhnul v „kýč a limonádu“. Trvá sveřepě na svém, i když o ní v článku není ano slovo. V Uteru ji totiž skoro nikdo nepije. Leda snad poučené medičky s miminkem v děloze.