Pařížský spleen
Malé básně v próze v moderních překladech Tomáše Havla
Plavit se do exotických krajin, na palubě ve stínu plachet pokuřovat hašiš a popíjet absinth. A k tomu psát básně, po nichž všichni šílí. Sto padesát let!! Nedostižný sen. Takový byl Baudelaire mé puberty. Po Villonovi druhý prokletý básník. Když jsem si o něco později přečetl esej Arthura Breiského Baudelaire demaskovaný, pochopil jsem, že ten vzrušující, okouzlující obraz byl vykoupený smutným osudem. Na první pohled nezřetelným, protože mistři Baudelairova formátu tuto realitu dokážou podat s lehkostí, grácií a vtipem; zoufalství, deprese a neštěstí jenom vykukují zpoza řádek. Decentně, jako kraječka podprsenky z výstřihu montmartreské kurtizány.
Náš stálý spolupracovník v Paříži se rozhodl pořídit moderní překlady Baudelairových Malých básní v próze a několik jich poskytl exklusivně MagazínuK. k otištění.
40 ZRCADLO
Ohyzdný muž vešel a zahleděl se do zrcadla.
„Proč se prohlížíte, když ten pohled může ve vás vzbudit jenom hnus?“
Ohyzdný muž řek’ mi na to: „Vážený pane, dle nesmrtelných ideálů naší Revoluce jsou si ve svých právech všichni lidé rovni – tak i já mám právo vidět odlesk svojí tváře. Zda to ve mně budí libost nebo hnus, nechte prosím jenom na mně.“
Dle zdravého rozumu měl jsem jistě pravdu; z pohledu zákona se však ani on nemýlil.
41 PŘÍSTAV
Přístav je půvabné místečko pro duši znavenou životními boji. Nesmírná náruč nebes, pohyblivé tvary mraků, měnící se barvy moře s blikotáním majáků tvoří úžasnou, jak křišťálem projasněnou scénu, jíž se mohou oči těšit a nikdy neomrzí. Složitá spleť lanoví na obrysech mohutných korábů, ladně se pohupujících na vlnách, živí v naší duši smysl pro krásu a rytmus.
Nu a navíc, a to je na tom to nejlepší, může ten, koho už opustila zvědavost i touha, tady najít soukromé a vytříbené potěšení – vleže na vyhlídce nebo na molu s hlavou podepřenou sledovat hemžení těch, kdo odjíždějí, jiných, co se vrací, prostě všech, co mají ještě sílu chtít, co ještě touží zbohatnout poznáváním dálek.
Claude Lorrain, Přístav v zapadajícím slunci (obr.internet)
38 KTERÁ JE TA PRAVÁ?
Znal jsem jistou Benediktu; naplňovala své okolí dokonalostí a její oči vyzařovaly touhu po velikosti, kráse, slávě, prostě všem, co podněcuje víru v nesmrtelnost.
Ta zázračná dívka však byla příliš krásná pro dlouhý život. Zemřela několik dní poté, co jsem ji poznal. Sám jsem ji pohřbil v den, kdy jaro rozhoupalo svou kadidelnici až nad hřbitovy. Sám jsem ji pohřbil v rakvi z vonného dřeva, nezničitelné jak indické truhly.
Když jsem upřeně sledoval místo, kam jsem zakopal svůj poklad, v mžiku se mi zjevila malá osůbka, mimořádně podobná zesnulé, která přešlapujíc po zkypřené hlíně, mezi výbuchy smíchu s hysterickou a vyšinutou zběsilostí křičela: „Já jsem ta opravdová Benedikta! Já jsem ta vyhlášená mrcha! Za trest, žes byl tak pošetilý a zaslepený, budeš mě milovat takovou, jaká jsem!“
Ale já vztekle odpověděl: „Ne! Ne a ne!“ Abych svému odmítnutí dodal důraz, dupnul jsem nohou natolik silně, že končetina se mi až po koleno zabořila do čerstvého rovu a já, chycený jako vlk v pasti, zůstanu už zřejmě navždy připoután k hrobu dokonalosti.
Někdy ovšem Baudelaire nechá hrůzu čouhat jako slámu z Chruščovových polobotek. Představa, že stojím s lopatou, samotný před hrobem své mladičké, právě pohřbené lásky je představa příšerná až k zešílení. Děsivá scéna má předobraz v Poeově Havranovi; v sešeřelém pokoji, vyznívá ještě truchlivěji. Ze čtyř stěn není úniku. Ani Baudelairův hrdina, zdánlivě obklopen pouze hřbitovní zdí, jež není jistě nepřekonatelná, přes níž je dokonce cítit svěží vůně nastávajícího jara, nemá úniku. Zůstane navždy připoután ke hrobu své milované. A to i kdyby si rýčem odťal končetinu vězící v pasti, jak to svedou vlci lapení do želez. Protože tu past má nasazenu v hlavě, kde už si navždy ponese šílený přelud, vydávající se za opravdovou Benediktu. Anebo snad byla Benedikta skutečně mrcha? Známost trvala jen pár dní a láska, jak známo, zatemňuje oči i mysl. A svár v hlavě, navždy hlodající nejistota, to je to nejstrašnější vězení.
E.A.Poea Baudelaire ctil a dobře znal. Svými překlady jej objevil neanglofonní Evropě. Ač sám mistr básnické skladby, pro překlad Havrana do francouzštiny zvolil prózu. Zdá se to podivné, ale jenom z našeho dnešního pohledu. V 19. století to byla v některých jazykových oblastech celkem běžná praxe. I když o tom, co by mělo mít v překladu poezie přednost, zda věrný převod obsahu, nebo naopak formy, se diskuse vedou dodnes. Třeba Vladimir Nabokov Evžena Oněgina do angličtiny přeložil (ve druhé polovině století dvacátého) také prózou. Uvedl jej sonetem (aby ukázal, že příčinou není jeho neschopnost složit znělku), kde vysvětluje své důvody k tomuto rozhodnutí. Když se to vezme kolem a kolem, logicky to vede k závěru, že překládat poezii je nemožné. Někteří badatelé jdou ještě dál a tvrdí, že překlad škodí jakémukoli literárnímu dílu a tudíž je pro čtenáře výhodnější učit se cizím jazykům.
Baudelaire podle Augusta Rodina
33 OPIJTE SVOU MYSL
Opilí musíte být neustále. Toť jediná možnost, v tom spočívá všecko. Abyste unikli té strašné tíze času, jež ramena vám drtí a tlačí k zemi, musíte být omámení bez oddechu.
Ale čím? Vínem, poesií nebo mocí, čím je libo. Ale opijte se.
A jestli vzbudíte se na schodišti luxusního domu, v zelené trávě co zdobí příkop nebo v pochmurné samotě svého bytu, když zmámenost už vyprchala, zeptejte se větru, vlny, hvězdy, ptáka, zeptejte se hodin, zkrátka všeho co prchá, kvílí, běží, zpívá nebo mluví, zeptejte se, jak pokročila doba. A vítr, vlna, hvězda, pták i hodiny vám řeknou:
„Přišla doba k omámení! Unikněte otroctví tyranského času a opijte se, zmámení buďte bez ustání. Vínem, poezií nebo mocí, čím je libo.“
Poe i Baudelaire mnohokrát zažili moment, který je zde zmíněn. A kdo to aspoň párkrát zažil taky, bude souhlasit, že to není žádný med, probudit se kdesi ve škarpě, v hlavě místo mozku špatně vyždímaný hadr. Žaludek dá dřív nebo později pokoj, ale nejstrašnější je dutá mysl. Nežli škarpa je snad ještě horší vlastní byt. Kolem tma, ticho a noc. Jediný přítel – milosrdný spánek – je pryč a tak nezbývá než bloumat a čekat na zrození nového dne jako na zázrak. Na zázrak, díky němuž nebudeme před svou hanbou, svým démonem, svým dozorcem švihajícím na galéře štiplavým bičem, konečně sami. Jak to kdo cítí. Jak je libo. Potisící čekat na zázrak, že dnešní den konečně vyskočí jak tramvaj z kolejí, zajetých už léta… Když se konečně dovtípíme, že zázraky se v našem světě nedějí, zbývá jedno jediné – znovu se ožrat. Protože síla skoncovat s démonem dříme v málokom.
Poznámka k překladu: v češtině bylo dosud vždy uváděno, že Baudelaire radí opíjet se vínem, poesií a ctností. V originále stojí slovo „vertu“, ve slovnících uváděno jako ctnost, ale i jako moc. Oba tyto významy pocházejí z 12. století (podle výkladového slovníku Le Robert). Tomáš Havel usoudil, že dnes se už, snad až na několik extravagantních podivínů, nikdo ctností neopíjí. Předsevzav si pořídit překlad skutečně moderní, použil spojení opíjet se mocí. I za cenu rizika obvinění z toho, že Baudelaira vulgarizuje. Ovšem na to má protiargument! Dle již zmíněného Roberta se může jednat i o moc člověka nad sebou samým. A to je velmi ušlechtilá vlastnost. Dokonce možná i ta síla skoncovat s démony, jež nás posedly.
Baudelaire podle Henri Fantina-Latoura.
„Laskavý měsíc, to je další překladatelský oříšek,“ cituji z dopisu Tomáše Havla MagazínuK. „Ve francouzštině se měsíc řekne „la lune“, a je ženského rodu. I my máme svoji lunu. Ale tohle slovo do moderního překladu nepatří. Lunochod není v žádném případě argument, není to české slovo, natolik mám ještě v paměti slovíčka z 6. lekce učebnice ruského jazyka pro 4. třídu ZDŠ. Lunární kalendář? Islámská záležitost, dovlečená k nám několika obskurníma dámskýma sektama. A Marie-Claire mi už po čtyři dny potvrzuje, že ženské mívají měsíčky, nikoli luníčky!
Prosím tě, Lukáši, nemohl bys ověřit, co je pravdy na údajně utajovaném, pravém důvodu upálení Giordana Bruna? Neznáš někoho, kdo by měl přístup k Vatikánským archívům? Pokud by se totiž potvrdilo, že Giordano Bruno byl doopravdy upálen za to, že zjistil, že Měsíc je gay, byl bych z nejhoršího venku! “
Redaktorka Klobása požádala úřad Jeho excellence Papežského nuncia o propustku do Vatikánských archívů; po sdělení důvodu svého pátrání ji švýcarská ochranka vyvlekla před budovu tak surově, že jí přiskřípli mikrofon do dveří. Mluvčí Úřadu, Msgre Giovanni Trávníček nám nezvedá telefony a mailovou adresu MagazínuK. si zařadil do antispamového filtru. Oslovili jsme tedy o poznání vstřícnější odbornici, paní RNDr. Venušu Hviezdovou z astronomické pozorovatelny na Lomnickém štítě. Zde je přepis jejího faxu:
Vážený pán šéfredaktor,
ďakujem Vám za dôveru, ktorej sa mi dostalo od vášho magazína. Mohla som si tákto ukrátiť niekoľko naozaj otravných večerov, keď sú na oblohe mračná a tuná na observatórii nie je čo robiť. A zarobiť dáké ty peniažky naviac, lebo vedecká práca u nás nie je bôhvie ako platená, čo Vám budem hovoriť. Rešeršami v našej knižnici som Vám zistila všetko tak, ako ste odo mňa žiadali. Na dotaz, ako je to so sexuálnou orientáciou Mesiaca, môžeme dnes už naozaj hodnoverne odpovedieť. Už Galileo svojho času, keď sa po prvý raz pozrel vlastnoručno urobeným ďalekohľadom, vyslovil domnienku, že Giordano Bruno sa vo svojích súdoch na adresu Mesiaca osudovo zmýlil. A to tak osudovo, že bol aj zbytočně upálený, veď sa nevzdal svojej právdy, ktorá vo skutočnosti žiadnou právdou nebola, lebo išlo o omyl. Církev celú vec niekoľko stáročí úspešne ututláva. Vďaka výpovediam prvých astronautov, ktorí na Mesiaci pristali, a tiež aj vystúpili zo svojích kozmických lodí, dnes vieme už aj s určitosťou, ako sa veci vo skutočnosti majú. Podľa ích svedectiev môžme s celkom úplnou istotou vylúčiť, že by Mesiac vykazoval homosexuálne sklony.
Dúfam, že takáto odpoveď Vám postačí. S prianim mnoha ďalších bezva článkov a fasa zábavy sa lúči
RNDr. Venuša Hviezdová, odo dnieška Vaša verná čítateľka.
Tuto odpověď jsem přeposlal Tomášovi do Paříže, avšak nijak jsem jej nepotěšil:
„To jsi mi, milý Lukáši, trn z paty zrovna nevytrhl. Ale i tak Ti dík. Jde totiž o následující problém. Baudelaire v básni nechává Lunu vzít si (rozuměj na věčnost) s mateřskou něhou pod svá křídla děťátko, a dát mu vše, co sama má nejraději. Mimo jiné se jedná o milence a dvořany, děťátko se pak má stát královnou mužů, které Luna sprovodila ze světa se stejnou láskou a něhou (to znamená určitý milostný poměr mezi vražednicí a muži – logicky sem tedy nezapadá vražedník). Je tedy nade vší pochybnost, že děťátko bude holčička. Jak jsem Ti psal minule, mně nezbývá než do svého překladu zakomponovat Měsíc, protože se nechci zpronevěřit ideálům modernismu. Pokud by se bývala byla potvrdila odvážná domněnka Giordana Bruna, byla by záměna Luny za Měsíc celkem snadná – holčičce by nechal dvořit se vlastní dvořany a postoupil by jí své milence, tak jako v originále. Hnidopich by jistě namítl, že tito by museli být bisexuální orientace, ale věřím, že takovým způsobem inteligentní čtenář umělecké dílo rozpitvávat nebude. Takto mi ale nezbývá, než v překladu vyměnit milence za milenky, dvořany za dvořanky (dvorní dámy, to je už příliš krkolomné, ale to by ještě nebylo to nejhorší). Já totiž musím udělat z chůvy travičky ošetřovatele traviče! Nic lepšího mě nenapadlo. (Kdyby Tobě přišlo něco na mysl, dej mi rozhodně vědět.) A potom budu muset z nebohého děťátka, které v kolíbce zřejmě v noci zemřelo na záškrt, udělat chlapečka, aby to pasovalo k těm milenkám. To naštěstí už bude to nejmenší – Baudelaire v originále pohlaví děťátka nespecifikuje.
Vyvstanou však další potíže. Mateřská něha je mnohem poetičtější než otcovská. Navíc do děje vnáší cosi dráždivého, avšak neperversně erotického. To se rozhodně nedá říct o muckání se taťky s dcerkou, natož se synkem. To je veřejností pokaždé vnímáno jako podezřelé. Stejně tak bych preferoval chůvu travičku než toho ošetřovatele. Na něm není poetického už vůbec nic. To je normální, ubohý vrah. Když vraždí ženská, je v tom jakási temná krása. Naše moderní společnost nehledí na Lukrécii Borgiovou anebo na Charlottu Cordayovou, která zabila Marata ve vaně, s takovým despektem, jako třeba na Gavrila Principa nebo na Jacka Rozparovače.
Teprve teď si uvědomuji věci, které prostou četbou neodhalíš. Tu Baudelairovu rafinovanost při komponování i takové, na první pohled, jednoduché a kratičké záležitosti. To neustálé střídání mužského a ženského pólu. Nejdřív je milující matkou-Lunou holčičce přislíben milenec, poté se na pianech svíjejí kočky a chraplavě sténají jak ženy. Potom přijdou milenci a dvořané, holčička se stává královnou mužů, ti samozřejmě touží po ženě a nakonec se autor vrací k mužům, skrývajícím v sobě vášně jako smyslné šelmy, které evokují zase ženy. Nemáš pocit, že je to nejen krásné, ale navíc i geniální? A tohle jemné předivo rozbourat, na to prostě nemám právo. A další věc – na rozdíl od Benedikty je tu smrt umně zasutá za, na první přečtení, lyrickou selankou. Střídá se tempo – po něžném entré Měsíce do pokoje se to uprostřed rozbouří. To, co na mrtvé děťátko čeká (pokud Měsíc nelže), rozhodně není věčný klid a nehybnost, ale závratná jízda na vlnách blaženosti. A nakonec zase ta strašná chvíle, kdy rodič klečí u postýlky s mrtvým děťátkem v tichu a nehybnosti Smrti, jež sotva opustila pokoj. Scéna je stejně děsivá, ač úplně jinak komponovaná, než v Benediktě. Tam jediná lyrická věta-verš, hovořící o kadidelnici plné jarní vůně naopak ještě hrůzu umocňuje, je to jako švihnutí kosou. V Měsíci je truchlící rodič zahalen v obláčku vzletných až pompézních slov, které v prvních chvílích vůbec nevzbuzují dojem toho strašlivého, o čem ve skutečnosti vypovídají. Hrůza se mu pomalu zjevuje a tak jako si ji postupně uvědomuje on, prokousává se k ní i konsternovaný čtenář.
Teprve když jsem se do M.B.P. ponořil, pochopil jsem, jak jsou dobré. Dřív jsem měl tendenci stavět je tak trochu na vedlejší kolej. Chci se Ti teda omluvit, že se budeš muset spokojit jen s pěti čísly namísto slibovaných šesti. Ale ty si poradíš. Vycpi to nějakou pěknou fotkou.
Pozdravuj kolegyni Klobásu, často na ni v bistru, nad poslední sklenkou absinthu, vzpomínám.
t.h.“
Ale nakonec všechno dobře dopadlo. Hned nazítří totiž přišel od Tomáše potěšující telegram:
VSE VYRESENO STOP ZHMOTNIM MESICNI ZARI STOP MESICNI ZARE JE RODU
ZENSKEHO TRI VYKRICNIKY STOP TOMAS
37 LASKAVÝ MĚSÍC
Když jsi spalo v kolébce, oknem k tobě nahlédla měsíční záře, ta známá hračička, a řekla: „Tak tohle děťátko se mi líbí.“
Potom ladně sestoupila po schodišti z obláčků a neslyšně prošla sklem. Hebce, s mateřskou něhou se po tobě rozlila a svými barvami ti pokryla tvář. Zorničky v jejím světle zeleně zasvítily a obličej nezvykle zbledl. Tvé oči, sledujíce návštěvnici, se zvláštně rozšířily a ona ti hrdlo stiskla tak něžně, že pláč na tvých rtech zabydlil se navždy.
Měsíční záře v návalu radosti vyplnila celý pokoj jak fosforový třpyt, jak světélkující jed a oduševnělé, živé světlo k tobě promluvilo: „Zůstaneš už navždy v moci mých polibků. Předám ti svou krásu. Budeš milovat, co miluji já a co miluje mne – vodu, oblaka, ticho a noc. Nesmírné, zelené moře; vodu beztvarou i mnohotvarou; místo, kde tě nebude; neznámého ti milence; nestvůrné květiny; vůně, které obluzují; kočky, jež smíchem svíjejí se na klavírech a hebkým, nakřáplým hlasem naříkají jako ženy.
Budou tě milovat moji milenci a dvořit se ti budou mí dvořané. Staneš se královnou zelenookých mužů, jimž jsem při nočním laskání také tiskla hrdlo. Královnou těch, kdo milují moře, moře nesmírné, bouřící a zelené; vodu beztvarou i mnohotvarou; místo kde jich není; neznámou jim ženu; smutné květiny připomínající kadidelnice neznámého ritu; vůně jež ochromují vůli; smyslné šelmy, jež dali do erbu svým závratným vášním.“
Kvůli tomu všemu, mé milované, prokleté a zhýčkané dítě, ti nyní ležím u nohou a v celé tvé bytosti hledám odlesk strašlivého Božstva, kmotřenky v smrti a opatrující travičky všech náměsíčných.
Baudelaire podle Josého de Charmoy
Konec dobrý, všechno dobré. Chybí tomu ale kapka optimismu. Takže se s Charlesem rozběhneme po obloze:
1 CIZINEC
– Člověče záhadný, pověz, co miluješ nadevšecko? Svého otce, matku, sestru, nebo bratra?
– Nemám otce, matku, ani sestru, ani bratra.
– Přátele?
– Smysl toho slova dosud uniká mi.
– Tak snad rodnou zemi?
– Vůbec nevím, kde ji hledat, kde vlastně leží.
– Krásu?
– Božskou a nesmrtelnou, takovou miloval bych beze všeho.
– A co zlato?
– To nenávidím stejně jak vy boha.
– Tak řekni konečně, co máš nejraději?
– Miluji oblaka… nádherná oblaka co běží tam a zase tudy… oblaka mám nejraději.
