Od Entropy přes plastikové modelářství k Borisi Polevému

Boris Polevoj, Příběh opravdového člověka

 

Entropa Davida Černého v Bruselu zabodovala. Evropské úřednické špičky chrochtaly blahem. Buď byla dříve vystavená díla reprezentující členské státy ještě blbší, anebo jsou tak blbí bruselští diváci. Je smutné i děsivé zároveň, jak zoufale málo může nadchnout „elity“, které dirigují a usměrňují skoro půl miliardy lidí. Entropa není víc než infantilní hříčka, soubor kreslených frků z novin, tu lepších, tu křečovitých. Entropa na mě působí dojmem, že autoři vymysleli celý koncept s tím, že se jim v hlavě vylíhlo pět šest, možná deset stereotypů patřících k tomu či onomu státu (národu) a pak bylo nutné domyslet ještě zbytek. Vzniklo tak evropské panoptikum velice rozkolísané úrovně. Mateřskoškolkovské škádlení našich bývalých bratov, to je slovenská klobása v maďarské ambaláži. Drákula, vyjedená bonboniéra, bzučící autíčka, čtyři Temelíny, dejme tomu. Ale squadra azzura blbnoucí s mičudama? Betonová katastrofa ve Španělsku? Snad Frankovo mauzoleum. Ale pokud já vím, tak betonáží se v Evropě nejvíc proslavili italští mafiáni a italští fotbalisté prosluli cattenaciem, nikoli masturbací, aspoň na veřejnosti. Je pravda, že podle výzkumů na tom Italští chlapi po sexuální stránce nejsou zas tak dobře, jak se o nich všeobecně soudí. Propírané turecké hajzly? Ve mně osobně evokují dálniční odpočívadla v Německu, potažmo tamní gastarbeitery. Vida, divák dumá, kombinuje, spekuluje, polemizuje a to je v pořádku. Není to ale trochu málo? A navíc zbývají ty země se symbolikou, se kterou si neporadí ani ten největší koumes – to jsou ty do počtu; na to v DOXu naštěstí pamatovali a u pokladny byly k zapůjčení vytištěné vysvětlivky.

Dnes aby umělcovo dílo promluvilo k veřejnosti, musí být čitelné jako slabikář. To znamená být na mentální úrovni šestiletého dítěte. Postmoderna vyzdvihla banalitu a přiblblost na piedestal tvůrčí geniality. Tytam jsou doby, kdy na gotickém obraze každá kytička, zvířátko, kousek oděvu či jeho barva, pouhé gesto ruky něco znamenaly. Byly to symboly, z nichž některým dnes nerozumí ani erudovaní kunsthistorici, ale tehdejší lidé, nevzdělaní a negramotní, v nich dokázali číst jak v románu. Dneska už nikdo nemá čas prokousávat se změtí Boschových nebo Bruegelových postaviček zesměšňujících primitivnost a blbost nejen své doby. A přitom ještě před dvaceti lety prakticky každý Čech i Slovák s potěšením i zadostiučením vyhledával jinotaje ve všem a dokonce i tam, kde to autoři vůbec nezamýšleli. To jsme za dvacet let ztratili všechnu obrazotvornost, anebo chuť a odvahu myslet, když se na něco díváme? Na prahu jedenadvacátého století, chce-li někdo tepat primitivnost a blbost, musí to dělat primitivně a blbě. David Černý a spol. za to nemůžou, tvoří jen to, po čem je poptávka. Tak to ostatně dělali všichni mistři gotických oltářů a drtivá většina jejich následovníků minimálně po baroko. Jenom ta poptávka se mění. Je skličující, jak s nevídaným vědeckotechnickým rozvojem ruku v ruce kráčí úpadek individuálního ducha.

Deklarovaný smysl celé prezentace je výsměch předsudkům. Dělat si z něčeho srandu dokáže kdejaký pablb, ovšem zparodovat nějaký jev, to už jen tak někdo neumí. A proto je parodie umění, umění z něčeho si dělat srandu je parodie.

Entropě se musí přiznat monumentálnost. Uchvátila i mě. Svými rozměry působí skutečně impozantně. To jistě svědčí o velkorysosti a tvůrčí odvaze autora(ů), ale také o finančních prostředcích, které měl(i) k dispozici. Možná to s mecenáši u nás není zase tak špatné, jak si někteří umělci stěžují. I když tady o návratnosti vložených prostředků asi už od začátku nebylo pochyb. Co se týče Černého mystifikace, že Entropu tvořilo nevímkolik umělců, každý z jiné země mi připadá podařené. Vůbec nechápu rozhořčení některých státních činovníků – chtělo by to asi novou krev a staré připlesnivělé papriky v čele státních institucí, co nerozumí kouzlu klamu vyexpedovat na vejměnek.

 

Snímek Entropy v archívu zatím nemáme, takže z dílny Davida Černého aspoň populární žižkovská mimina.

 

Jako bývalého plastikového modeláře mě zaujalo i stavebnicové řešení objektu. Úplně nejvtipnější totiž na celé věci je to, že poukazuje na to, že Evropa není ve skutečnosti víc než jen polotovar, čekající na nějakého obrovitého šikulu, který jednotlivé země vyláme ze stromečku a slepí dohromady. Kolegové modeláři mi však potvrdí, že takových stavebnic, nevylámaných (nebo i vylámaných) a nesestavených máme každý, zastrčených už leta pod postelí, několik.

Stromeček – tak modeláři říkají tyčkám, které drží jednotlivé díly stavebnice pohromadě, aby právě nedošlo k nenahraditelné ztrátě nějakého dílku. Součástky jsou často titěrné. Takovou Maltu nebo Lucembursko abyste pak hledali s lupou. Vraťme se radši ke stroměčku. David Černý ho už asi před deseti lety použil, když představil své „Kity“ (tak se říká stavebnicím, ze kterých se slepují modely letadel i jiné bojové techniky). V jeho případě to byly stavebnice figur v životní velikosti, včetně myslím i jeho samotného, takový autoportrét-skládačka. Můžete si je prohlédnout třeba v Revue Labyrint č. 7-8/2000.

Vzpomínám, jak jsme kdysi stromečky využívali k výrobě modelářského tmelu či lepidla. To se do skleničky s ředidlem nebo toluenem naházely nalámené tyčinky z rámečků-stromečků, které by se jinak vyhodily, a nechaly rozpustit. Vznikla smrdutá kaše a podle konzistence (čili podle množství rozpuštěných rámečků) se s ní buď lepilo, nebo tmelilo. Inu, ČSSR a osmdesátá léta 20. století. Kity u nás vyráběly buď Kovozávody Prostějov, a to takzvané „dvaasadmdesátiny“ v měřítku 1:72, nebo Výrobní družstvo Směr Praha, ti dělali tzv. „čtvrtky“ v měřítku 1:48. Až na vyjímky to byly modely československých a sovětských letounů. Když jsem si na půdě svého téměř rodného domu s nostalgií prohlížel své zaprášené dávné výtvory, řekl jsem si, že by nebylo špatné si konečně přečíst Meresjeva. Na ZDŠ a gymnasiu to nepřipadalo v úvahu, protože podlehnout tlaku by znamenalo kolaborovat s režimem nad únosnou míru. Po letech, kdy už nenávist k Rusákům poněkud vyvanula, otevřel jsem knihu a byl příjemně překvapen.

 

Na obrázku je Iljušin Il-2, slavný „Šturmovik“, Němci přezdívaný „černá smrt“, protože tyto bitevníky svými těžkými zbraněmi nemilosrdně drtily veškeré pozemní cíle (tanky, kolony vozidel, opevnění i lidské cíle). Létali na něm i českoslovenští piloti na východní frontě, podle zvuku motoru jim říkali „kombajny“.
Meresjev tento letoun nepilotoval, ale jako stíhač šturmoviky doprovázel na jejich misích. Tak tomu bylo i v den, kdy byl sestřelen. Šturmoviky byly poměrně zranitelné, a tak s jejich formacemi létaly stíhačky podobně jako s těžkými bombardéry.
Do svého sestřelení Meresjev létal na stíhačce Polikarpov I-16, což byl maličký dolnoplošník, který největší úspěchy sklízel ve Španělsku, kde mu frankisté říkali „rata – krysa“ a republikáni „mosca – muška“. Sověti mu nejprve říkali „jastrebok – jestřábek“, ovšem po roce 1940 letoun již zastaral, nestačil konkurenci, takže mu pro jeho špatné letové vlastnosti začali říkat „išak – osel“. Sám Alexej své letadlo nazývá něžně „Išáček“. Model tohoto letounu ve sbírce nemám, a tak semusíte obejít bez obrázku.

 

První část knihy mě chytla hned od úvodních stránek. Letecká bitva kdesi nad zasněženou tajgou, sedím přikurtovaný v kokpitu Polikarpova I-16 nadporučíka Meresjeva, kterého právě dostaly do kleští dva Messerschmitty. Vymaní se jen za cenu zničení svého letadla. Když se v hlubokém lese probere z bezvědomí, zjistí, že má nohy zraněné tak, že nemůže chodit, a co hůř, kolem se zrovna potuluje nasraný, dělostřeleckou palbou ze zimního spánku vytržený medvěd. Souboj s ním, to je literární zážitek par excellence. Následuje napínavé líčení, kdy Meresjev dlouhých osmnáct dnů krok po kroku uniká smrti. Polevoj jeho pouť prokládá popisy okolní přírody, ale žádné několikastránkové nudné litanie, nýbrž filmovým způsobem vždy po dějové sekvenci na okamžik střihne klip s chvějící se zasněženou větvičkou, jiskřícími stopami ve sněhu nebo ptáčkem, jenž se vznese ze stromu a z jehličí zapráší jinovatka… Vznikly tak mimořádně plastické kulisy s atmosférou, která mě vtáhla a zaangažovala do děje. Cítil jsem teplo doutnajícího pařezu, u nějž Alexej usínal. Když prstem vytíral poslední zbytky tuku z konzervy, bál jsem se, abych se o ostrý okraj neříznul. Hrklo ve mě poté, co došel benzín v zapalovači a ani jsem nedutal, když jsme se krčili v klestí a čekali, až nás v pustém lese přejede zbloudilá kolona Němců. Nevšimnou si našich stop? To by byl náš konec. A pak ta obrovská úleva a teplo v zemljance dědy Michajly, navzdory nesnesitelným bolestem. Trdím, že kdyby Polevoj své vyprávění utnul v momentě, kdy kapitán Dehťarenko, velitel Meresjevovy letky, posadil sanitního Kukuruznika na ztěžklý, jarní sníh poblíž Plavní, vznikla by novelka, která by v kontextu světové literatury mohla klidně stát vedle knížek Saint-Exupéryho, Hemingwayova Starce a moře či děl Jacka Londona.

 

Polikarpov Po2, slavný „Kukuruznik“. Tohoto letadla bylo vyrobeno (přesné počty neexistují, tak jak to v SSSR bývalo běžné) asi 40 000 kusů – nejvíc, kolik kdy bylo od jednoho typu na světě vyrobeno. Používal se jako letoun cvičný, průzkumný nebo spojovací, k šíření propagandy – to s namontovanými amplióny a existovaly i sanitní verze. Pro tyto účely se znamenitě hodil díky tichému chodu motoru, pročež mu Němci říkali „nӓhmaschine – šicí stroj“. Sloužil i k zásobování partyzánských oddílů v noci a pro noční přepady. To byl případ 46., ryze ženského pluku, mezi Němci obávanými jako „nachthexen – noční čarodejnice“. Ženským se přezdívka zalíbila natolik, že si tak začaly říkat i samy.
Sanitní versí odtransportoval Andrej Dehťarenko Meresjeva z Plavní na polní letiště, odkud do Moskvy pokračoval už jiným strojem. V románu se s Kukuruznikem setkáme ještě jednou, a to když na něm Alexej v průpravné škole nedaleko Moskvy absolvuje výcvik po svém zranění, než se může vrátit k bojovému pluku. Ve vydání v SNDK z roku 1954 se setkáme i s vysvětlením, že na severních frontách se tomuto letounku dostalo vlídné přezdívky „lesník“, na středních „zelinář“ a na jihu „kukuřičník“.

 

Boris Nikolajevič se však nezastavil, tohle byl jenom rozjezd. Následuje druhá a třetí část, nejdelší pasáže, obšírná líčení Meresjevova pobytu v nemocnici, jeho boj nejprve se sebou samým, potom se zkrocením protéz, následuje ještě těžší boj s byrokracií a jejich směrnicemi (a pak že se za Stalina nesmělo kritisovat!) a nakonec výcvik a cesta zpět k jednotce na frontu. Četba už to není strhující, ale nijak jsem se nenudil. Postavy jsou velice schematické. Veškeré ženy jsou skromné, hodné a obětavé, bezpohlavní bytosti, muži jsou dvojího typu – buď bodří sympaťáci se srdcem na dlani, anebo nerudní mrzouti, u kterých je však jen otázkou času, kdy zpod tvrdší slupky vykoukne ryzí člověčenství. Sex je nepřítomen, a to ani ve chvílích, kdy by nějaké to zajiskření napomohlo ozvláštnit děj. Příležitostí, kde by to vůbec nepůsobilo jako pěst na oko, je v románu hned několik. Spíš jako pěst na oko působí to, že k ničemu, ani v myšlenkách, nedošlo. Trošku hrdiny vykolejit, zamotat jim hlavu, a tím i čtenářovi, v intencích Polevého rozhodně nebylo. A docela se mu to povedlo – nečíst Kononovovu Nahou pionýrku, dodnes bych si myslel, že za celou Velkou vlasteneckou válku nedošlo mezi sovětskými občany ani k jednomu pohlavnímu styku. O vodce, národním nápoji Rusů i Sovětů, to platí v bleděmodrém. Na druhou stranu, i když jsem to nepočítal, Bůh je v knize zmíněn zjevně víckrát nežli Stalin. Alexejovu hospitalizaci zpestřují akční příběhy jeho spolubydlících z dvaačtyřicítky, plukovnického pokoje, určeného hrdinům Sovětského svazu. Tankista Gríša Gvozděv řádil se svou osádkou v německém týle hůř než Rambo s Terminátorem dohromady. Probojovával se frontovou linií tam a zase zpět a mezi fašisty rozséval hrůzu a smrt, když je doslova drtil svými pásy. Naftu tankoval z odstavených vraků, kterých se všude válelo dost, a opatřoval si tak i náhradní díly. Po jednom zásahu však málem uhořel, ale ze všeho se vylíže a ve spanilé jízdě bude pokračovat dál. V nepatrné postavičce kníratého vesnického strejdy by nikoho nenapadlo hledat nejlepšího sovětského snajpra – do svého zranění „Štěpán Ivanovič složil sedmdesát Němců“. Jakmile se vyléčí, se svým dragunovem bude hitlerovce kosit dál. A pak také major Stručkov, který s letadlem pronásledoval německý bombardér Junkers, hodlající pumami Moskvanům překazit oslavy svátku 1. máje. V momentě, kdy měl Stručkov nepřítele v zaměřovači mu však selhal spouštěcí mechanismus kanónu, a tak se rozhodl pro taran. Narazil svým předkem do zádě pronásledovaného letadla a poslal oba stroje k zemi. Těsně před nárazem se katapultoval, ale spadl na střechu tak nešťastně, že si zlomil nohu. Ovšem ne všecky případy končí happy-endem. Komisař jízdy Vorobjev, poté co dokázal vnuknout všem obyvatelům dvaačtyřicítky vůli žít, uzdravit se a dál bojovat, sám umírá. Symbolicky tak odchází muž starých časů, přesvědčený, že jeho milovaní koňové dokážou ještě konkurovat vozidlům a tankům.

 

Meresjev už s protézami lítal na Lavočkinu La-5. Na obrázku je jeho modernisovaná verse, La-7. Pro laika jsou tyto dva typy nerozeznatelné. Na obrázku vidíte La-7 v kamufláži a s imatrikulací pilota Ivana Nikitoviče Kožeduba (1920-1991), největšího spojeneckého esa, trojnásobného hrdiny SSSR. Sestřelil 62 letadel, a to mu ještě nebyly uznány dva americké Mustangy, jejichž piloti si jeho Lavočku spletli s Focke-Wulfem 190, zaútočili a on je nekompromisně oba poslal k zemi. Po válce létal i na Migu 15, působil jako instruktor v Koreji. V osmdesátých letech to dotáhl až na maršála letectva a člena prezídia Nejvyššího sovětu SSSR.

 

Když se Meresjev konečně dostane k jednotce zpátky na frontu, rozjíždí se závěrečná, čtvrtá část příběhu. Klukovské srdce opět zaplesá, už to zase nabírá grády, už to zase jede jak na tobogánu. Pod náma se neodehrává nic menšího než slavná tanková bitva u Kurska, pro zahřátí jsme poslali do pekel jednoho bačkoráře – zastaralou „Stuku“, pro Aljošu malá ryba. Ale pozor! Blíží se další nepřátelská formace, naše letka roluje na dráhu, po dvou se Lavočky odlepují od země, vrtule šlehají vzduch, motory kvílí, rozmazaná krajina se míhá pod křídly a hned zase pod hlavou, ve vývrtce oblaka kolem víří jak onuce v bubnu pračky, štěkot rozzuřených kulometů, sloupy černého kouře ze sestřelených letadel stoupají k nebesům, v praskotu sluchátek se mísí útržky povelů velitele letky s německými nadávkami – máme před sebou legendární divizi Richthoffen, nese jméno slavného Rudého barona, takže bojem protřelí piloti Luftwaffe, žádná ořezávátka, navíc tahají za kniply Focke-Wulfů 190 – rozhodně nás nečekají příběhy o letadélku Káněti – přetížení se blíží osmi géčkům, kdo se aspoň jednou svezl na řetízáku, tak ví o čem mluvím, adrenalin stříká čtenáři z nadledvin jak letecký benzín palivovými tryskami do čtrnácti válců hvězdicových motorů Lavoček, Meresjev sundal tři Foky, ale stálo ho to všecko palivo, vyskočit a obětovat stroj za jistotu života? Tůdle nůdle! Bez motoru kloužeme dál ke kýženému letišti, křídly osekáme vrcholky smrků a šťastně přistáváme! Zkrátka, Boris Polevoj rozhodně psát uměl, když chtěl. Celkově Příběh opravdového člověka není vrcholem literatury, ale není to ani přiblblá propagandistická agitka. Za tuhle knihu se Boris Nikoajevič stydět nemusí. Napsal ale i takové věci, jako třeba Lidé naší doby. Portréty, několikastránkové medailonky hrdinů nejrůznějších poválečných staveb socialismu. Tak to už je opravdu strašné čtení.

 

Alexej Petrovič Maresjev (1919-2001), jehož příběh román věrně kopíruje, zaznamenal 11 sestřelů německých letadel a stal se hrdinou SSSR. Po válce z armády vystoupil, ale jako člen KSSS se v padesátých letech stal členem Nejvyššího sovětu. Absolvoval vysokou školu politickou a byl laureátem mnoha vyznamenání.
foto: m-necropol.narod.ru

Na závěr bych chtěl dodat, že není dobře si z lidí jako Meresjev dělat srandu. Co prožili a udělali za války zaslouží obdiv. Na druhou stranu musíme mít na paměti, že lidi jako Meresjev-Maresjev či Kožedub se už před válkou, a zejména po válce stali aktivními účastníky špičkové sovětské politiky a jsou tak zodpovědní nejen za stalinsko-brežněvovské „přehmaty“ u sebe doma, ale i na exportu a zavádění do praxe marx-leninských svinstev v bratrských satelitech. Že tito lidi jsou osobně zodpovědní za vše, co se za komunistické totality dělo i u nás.

 

NAHORU

Copyright © 2010 magazink.cz