Fredy Špáršvajn podruhé
Peter Pišťanek, Rivers of Babylon 3, Fredyho koniec
Před časem jsem si slíbil, že se po nějaké době vrátím k závěrečnému dílu Pišťánkovy bratislavské trilogie. Vzhledem k jejímu podtitulu se mi do čtení nechtělo. Už víte, že Fredy patří do galerie mých oblíbených literárních hrdinů, a tak jsem se snažil jeho konec oddálit, co to půjde. Kvůli zvědavosti a touze po fasa zábavě (po zkušenosti z prvních dvou knih) se mi však nepodařilo čekat dlouho.
Manderlák, z ktorého strechy viedla džundžianská mafia jeden z útokov proti Ráczovi. Prvorepublikový nápis Manderla už zo strechy zmízol, dnes je to Amsilkáč.
Knížka je jiná než první dvě, jak formou, tak i místem děje, není to rozhodně žádná nastavovaná kaše. Autor knihu ozvláštnil tím, že pasáže odehrávající se v Čechách napsal česky. Milovník slovenčiny jako já ale tento tah neocení. Další změnou je to, že děj opouští Bratislavu, expanduje do Čech a hlavně do pro nás exotického prostředí Džundžianských ostrovů.
Ale co je hlavní – Fredyho konec není zase tak strašný! Žije mezi námi spousta takových, kteří by pro takový konec byli ochotni spáchat mnohem víc sviňáren, než toho ve třetím díle zvládnul Špáršvajn.
Fredyho jsme na konci druhého dílu opustili v momentě, kdy prožívá nejšťastnější období svého života – už si nemusí vydělávat na almužnu jako hlídač na pronajatém parkovišti, ale spolu se Sidou čekají děťátko. Fredy se z funkce asistenta Sidy Tesadíkové v sado-maso klubu vypracoval na pornografického magnáta, ve vlastních očích na středoevropského Larry Flinta. Pilně píše scénáře, režíruje a pro obchodní úspěch se spojuje s Video-Urbanem. Toho, jen tak mimochodem, opustily jeho dvě sympatické družky Vanda-Tiráčka a Eva-Kvapavkárka – holky si už ve všem vystačí samy. A tak Video-Urban ve třetím díle prožívá složitý milostný vztah ke své sestřenici Tině z Prahy. Urban se ji marně snaží přesvědčit, že jejich intimní relace nezavánějí incestem, a také se mu nedaří rozptýlit její dojem, že je pouze jeho objektem pro ukojení fysiologických potřeb, když se zrovna octne v rámci pracovní cesty v Praze. Urban ji však upřímně miluje a nebudu vyzrazovat, jak to s nimi dopadne.
Fredyho idylku, kdy na place režíruje kousky, ve kterých šije Sidě hlavní role přímo na tělo (sledovat z režisérské stoličky svou manželku trtkať s jinými chlapy jej nakonec uspokojuje víc než vlastní domácí intimní život s pornohvězdou, prostě úchylák), naruší nový ambiciózní adept pornoherectví, který tak chce uniknout nudné existenci „roboša z Dimitrovky,“ poloprimitivní manuál Zongora. A dál už nic z bohatého děje neprozradím. V této chvíli se totiž kavalkáda Fredyho dobrodružství teprve rozbíhá naplno.
Pred železničnou stanicou v Devínskej. Nedaleko odtialto parta Sidy Tesadíkovej zmučila a sviazala školáka Alfreda Mešťánka, ktorý po rokoch už ako chýrny muž tuná nastupoval do lokálky, aby sa v tuneli pred Batislavskou Hlavnou stanicou trošku povyrazil s babami
Když jsem přijel do Devínskej Novej Vsi nasát trochu z atmosféry Fredyho pohnutého dětství, zjistil jsem, že moc z toho nezůstalo. Cihelnu zbourali i s komíny, na místě kolonie stojí nová moderní zástavba, železniční stanice zrekonstruovaná na úrovni doby – v čekárně světlo, čisto, skleněné šoupačky na fotobuňku. Krčma u Vašíčka už také nestojí. Místo toho normalizační sídliště a postrevoluční plechové haly a obchoďáky všude kolem.
Tu za náspom bývala tehliarska kolónia, kde Fredy strávil viacmenej neradostné detstvo
Traja košíky (pred Ternom v Devínskej)
Nedaleko kolónky v Devínskej
Ale svezl jsem se vláčkem (na české poměry vysoce nadstandardní soupravou rakouských drah mířící přes Blavu do Vídně) tunelem, kde se Fredymu stala ta patálie s okem, která paradoxně nastartovala novou, oslnivou kariéru. Byl to impuls, aby Špáršvajn odcestoval na Džundžianské souostroví, kde už jako hrdina Telgarth zažije spoustu neuvěřitelných dobrodružství. O Džundžiansku jen krátce – jsou to polární ostrovy, které původně kdysi osídlili Slováci, kteří později padli do otroctví Džundžanů; připojení k SSSR je tohoto jha zbavilo, avšak dál zůstávají utlačovanými obyvateli druhé kategorie. Džundžanští Slováci věří, že nositeli původních národních tradic jsou oni, narozdíl od civilizací zdegenerovaných Slováků ve středu Evropy. Šiřitelem původní moudrosti a tradice, ústně předávaných z generace na generaci, je zejména pan farár. Farářský úřad se také dědí z otce na syna.
„– Od svojho otca, – povedali pan farár. – A ten zasa od svojho. Sme farárskym rodom, odkedy naši predkovia prišli sem.
(…)
– Kedysi bola taká kniha, – povedali pán farár. – Volali ju Sväté písmo. Ale už dlho jej niet. A tak si všetky tie príbehy odovzdávame z pokolenia na pokolenie.
(…)
– Kristus bol velký bojovník, – povedali pan farár, – a žiadnu krivdu nenechal nepotrestanú. Pomsta bola u neho posvätná. Každého, kto mu ublížil, dal ukřižovať. Preto nosíme my kresťania symbol kríža, aby sme ním odstrašili všetkých nepriatelov. A Slováci sú vyvolený národ boží. Veď aj Mojžíš bol Slovák. Kamil Mojžíš-Červenka z Hornej Nápravy je jeho vzdialený príbuzný.“ (str. 196).
Pomodlime sa spoločne k Bohovi kupnej sily (Terno v DNV).
Bodaj by sa Peter Pišťanek rozhodol vrátiť k písaniu. Amen.
P.S. Labyrint revue otiskla v čísle………………… rozhovor s Petrem Pišťankem. Kromě jiného v něm vysvětlil velice racionální důvody, proč už nepíše. Rozhodně je pravda, že když srovnám jeho předešlá díla (kgomě skvělé povídky o asi dvanáctiletém gáčkujícím bogcovi, co tajným tunelem pod Dunajem (za komoušů) jezdí z Děvínské do Gakouska na fotgově mašině a pgovádí spoustu dalších nevídaných machgovin, o ktegých vypgáví svému konstegnovanému kámošovi, na jejíž jméno už si nemůžu vzpomenout) s trilogií, tak ta je výrazně převyšuje. A třetí díl už má také o trochu nižší drajv než první dva. Možná v tom tkví důvod. Každopádně, je-li to tak, klobouk před Pišťánkem dolů.
V interview se lze dozvědět, že má rád Křesadla a Pelevina a samozřejmě Rudolfa Slobodu. Že dvakrát za rok přijede do Prahy, chodí ulicemi, prolézá oblíbená knihkupectví, antikvariáty a hospody. A také, že má kamaráda-kolegu Dušana Taragela, se kterým může v hospodě hodiny mlčet o závažných věcech. Tak to je krásné.