Fredy Špáršvajn forever!
Peter Pišťanek, Rivers of Babylon
Četba tohoto článku není vhodná pro děti a mladistvé do 21 let. Redakce MagazínuK. se zříká jakékoli odpovědnosti za újmy způsobené nerespektováním tohoto upozornění.
Slovo kultovní nesnáším. Kult byl vždy doménou náboženskou, mnohdy krvavou a z dnešního pohledu barbarskou. Odsud můj odpor nepramení, to už bylo dávno. Do profánního světa zavedli problematiku kultu bolševici a komunisti a bylo z toho také hodně krve. To ale mluvíme stále o kultu, nikoli o kultovním. Abstraktní pojem „kultovní“ se prosadil až ve druhé polovině 20. století, nejprve v umění a kultuře. Asi to byli filmoví fanoušci, kteří začali bez jakýchkoli kritérií označovat některé filmy za kultovní. Potom se kultovní začalo rozlézat i do jiných oblastí umění – začaly existovat kultovní kapely, knihy, spisovatelé, kultovní rockeři, divadelní představení. Kultovní řádí dál jak plané neštovice v dětském kolektivu, a tak dneska máme už i kultovní auta, motorky, reklamy, oblečení, pití, zbraně, kultovní jsou gumové komunistické rohlíky, placky „Havel for president“ i fotky líbajícího se Brežněva s Husákem. V podstatě za kultovní může být prohlášeno cokoliv kýmkoliv, neexistují žádná kritéria výběru. Hlavně, že stádo kultožroutů má o čem bečet v kultovních hospodách. Jen tak mimochodem – osobně hodlám zapracovat na tom, aby na listinu kultovních záležitostí byly zapsány i šprcgumy mého mládí. Když tam můžou být Trabanti, šestsettrojky, Katapulti, Čtyři z tanku a pes nebo třeba Mrazík s Marfušou, tak ať jsou tam i Primerosky! Mnozí jistě dodnes vzpomínají, jak v prodejnách Drogerie a parfumerie koncernového podniku Průmyslové zboží plaše a tiše u kasy přihazovali do košíku dvě tři krabičky s decentním milostným motivem, po zaplacení nákup nenápadně strčili do kapsy (aby je na chodníku náhodou nezahlédl známý) a co nejrychleji se vypařili jako smrad. V některých dvojicích to dokonce fungovalo tak, že prezervativy musela chodit kupovat partnerka. Chlapci mé generace bývali velice cudní. Ale musím říct, že se mezi námi našli i suveréni, kteří se drogérií pohybovali jako by se nechumelilo. Určitě si také vzpomenete na dnes už kultovního (sic!) reklamáka Československé televize, pana Vajíčka, jak po dvaadvacáté hodině se svojí paní Vajíčkovou z obrazovky kvičeli: „Každej správnej kos prcá skrze Primeros!“
Bratislava, námestie SNP
Ale zpět ke kultovním uměleckým dílům. Zajímalo by mě, jestli vyznavači kultovních záležitostí vůbec vědí, co takové slovo kultovní vlastně znamená. Je to něco, co je podle nich supr, ale nějak výš nad ostatníma supr věcma, často je to něco nevšedního. Kultovní bývá většinou za sfumatem tajemna, magična nebo mystična, tedy lze o něm donekonečna fundovaně žvanit, aniž by bylo potřeba to kdy pořádně vidět, slyšet, znát, natož číst. Tak například, kdyby spisy také kultovního Franze Kafky dosáhly stejné prodejnosti jako trika a hrnky s jeho fotkou, sesadil by z čela knižní hitparády Viewegha a možná i Halinu Pavlovskou. Kultovní bylo asi myšleno tak, že dílo či osoba takto označená je hodná kultu, čili zbožnění. Je to modla, idol. Slovo kultovní ale vůbec neoznačuje modly či idoly, ty jsou objektem kultu. Kultovní jsou předměty či rituály, které slouží k praktikování kultu, tedy modloslužebnictví. Takže kultovní jsou třeba nože, jimiž naši keltští předkové zařezávali mimina a jiné kelty, pochytané v sousední vesnici, k uctění svých bohů; transparenty z rudého plátna 3 x 2 metry s portréty Marxe, Engelse a Lenina, Stalina, Gottwalda a jiných sviní, nesené na latích v prvomájovém průvodu dvěma milicionáři v letech 1948-1989; vše, co je na trhu v současné KLDR, kromě hajzlpapíru (jediného produktu, na němž není portrét vůdce).
Takže abych to uzavřel. Nazývat něco kultovním a myslet tím něco hodné obdivu může jenom ten, kdo vůbec neví, co mluví. Označení kultovní vzniklo proto, že snobům už nestačí o něčem říct, že je to legendární, slavné, pověstné, vyhlášené, proslulé, nebo prostě pořád dobré. Snobi totiž zásadně nemluví, jak jim zobák narost. Nemusím rozebírat proč. Tajemství kultovního je tímto odhaleno – na svět ho přivedli nedovzdělaní rádobyintelektuálové. Člověk euratlantické civilizace se asi musí pořád před něčím kořit. Když mu vzali Boha, našel si Ježíše Superstara s elektrickou kytarou, když přišel o Hitlera a Lenina, našel si Che Guevarru nebo Jamese Bonda.
Mnohem zajímavější by byl výčet toho, co se kultovním nikdy nestalo.
Bratislava, Staré mesto
Proč tak dlouhý úvod? Nedávno mě uchvátil román, který už se (k mé nelibosti) také stal kultovním. Na přebalu prvního vydání jeho třetího dílu vo vydavateľstve Fénix stojí: Peter Pišťanek (…) debutoval románom Rivers of Babylon, ktorý sa stal najpredávanejším a súčasne kultovým slovenským románom desaťročia… Proto ono zamyšlení.
Rivers of Babylon (dále RoB) vetšího zamyšlení po čtenáři nežádá. (Že by v tom byl zakopán kultovní pes?) To ale neznamená, že by to bylo na škodu. Naopak. Autor to tak prostě chtěl. Prostě píše, jak mu zobák narost, jak to nejlíp umí, což je sympatické. Z jeho psaní vyzařuje svěží radost jako z Haška, přemrštěná nadsázka jako z Křesadla, ironie a sarkasmus jako z Vonneguta, cynická a krutá sranda jak z J. K. Toola. Tedy ještě krutější a cynictější –Pišťanekův humor je místy černější než obsah zaletovaných sudů vylovených z Orlické přehrady. A hlavně, má to švuňk – dějem profičíte jako malströmem do hlubin oceánu.
Pišťanka přirovnávají k Balzakovi, což je podle mě zase přehnané. Prý proto, že některé postavy procházejí i jinými autorovými knížkami, tak jako v Lidské komedii. To je pravda a je dobré přečíst si i povídkovou knihu Mladý Dônč, která popisovanou dobou RoB předchází a setkáte se tu například s Mártinom Džjúnekom (zamlada Martinem Juncem) a jeho kolegy z kapely, i s Vandou-Tiráčkou, které se zamlada říkalo hlúpa Anča, vlastním jménem Anna Prepichová. Jinak v RoB poznáte spoustu nejrůznějších postav, jejichž osudy a vývoj můžete sledovat na cca osmistech stránkách po několik románových let. Hlavním hrdinou prvního dílu je Rácz, původně prosťáček z vesnice, který však disponuje solidní dávkou přirozené inteligence, dravosti a bezskrupulóznosti. Z topiče v kotelně se ještě díky komunistickému marasmu rychle stane hlavou bratislavského podsvětí a polosvětí, po Sametové revoluci se vyšvihne mezi nejváženější a nejctihodnější podnikatele a nakonec zakotví uprostřed společenské elity jakožto šedá eminence slovenské politiky. Přes upřímnou snahu, luxusní šaty a kultivovanou manželku zůstává buranem. Pišťankovi se povedlo, za to ho kritici chválí a já s nimi souhlasím, předpovědět (1. Díl vyšel roce 1991, kdy většina Čechoslováků byla ještě plná sametových ideálů) v co se mnohdy zvrhlo obnovování normálního stavu země a společnosti po padesáti letech totality. Bleskurychlé zabrání ekonomických pozic různými zlodějíčky, kšeftaři a veksláky, promísenými s bezcharakterními přisluhovači různých úrovní a doplněnými o bývalé estébáky. Tento mafiánský kapitalismus je skvěle zkarikován na ploše několika set metrů čtverečních kolem bratislavského hotelu Abassador.
Všecky výše uvedené typy tu mají své zástupce, největšího bosse Rácze jsme už probrali, jsou tu estébáci Šolík (krycí jméno Zifčák), Tupý (Mác) a jejich šéf Mozoň (Mĺkvy). Roztomilí idioti, ale v jádru všehoschopní a ničeho se neštítící hovada, ochotni udělat cokoli pro kohokoli. Dále hotelový právník, Fiškus, bezpáteřní červ a slouha, ovšem v distingovaném habitu. Podstatně jednodušší slouha šofér Ďula. Pro lidi jako on má čeština výstižné a libozvučné slovo: zmrd. Rácz odsunul na vedlejší kolej ředitele hotelu, samolibého arogantního kreténa, nomenklaturního kádra, který si ani nic jiného nezasloužil. Ale je to on, kdo knize dodává obzvlášť šťávu, z jeho dobrodružství se čtenář mnohokrát může potrhat smíchy. Hlavně jeho velkolepý odjezd se psím spřežením po schodech a přes halu hotelu kamsi na sever patří k nejsilnějším momentům knihy. Vážně budete litovat, že už zmizel ze scény. To sedmdesátiletý boy Torontál, celkem bezvýznamný chamtivý ubožák, pro něhož celý život spočívá v nepřetržitém boji o párkorunový zisk, v podstatě nestojí za řeč. Uvádím ho jenom proto, že ve mně vyvolal vzpomínku na mou kdysi oblíbenou knihu pohádek od Olgy Scheinpflugové a na prince, který celý život chodil s pohledem upřeným do oblak, protože si myslel, že tam je mnohem víc krásy než na zemi. Když se k stáru, těsně před smrtí, podíval dolů, bylo už pozdě bycha honit. (Takže „Měla vlasy samou loknu, jéé, je, je…“ taky ve své době nebylo nic nového pod sluncem.) Boy Torontál je na tom ale hůř, ten směřuje do penálu, aniž by stačil prozřít. Další výraznou postavou je Video-Urban, původním povoláním vekslák, který se pak po určitou dobu živil jako kameraman – na zakázku točil dvojice, trojice i jednotlivce při nejroztodivnějších sexuálních praktikách. (Není to zdaleka slovenská literární rarita, stačí vzpomenout na Weba a jeho krásnou mladičkou manželku z Updikeova románu Králík je bohatý, i když ti si to dělali svépomocí.) Nakonec z něj Rácz udělal poslance SNR. Zprvu mi Video-Urban moc sympatický nebyl, ale po tom, co mu provedl Gunar Hurennson jsem ho vzal na milost. Je to taková obyčejná podnikavá svině, které nebylo dáno překročit svůj stín. A ke cti mu slouží i to, že podobně jako se ujaly tři děvečky z hostince U mostu zeměměřiče K. a ubytovaly ho ve své miniaturní komůrce, on se ujal dvou děvčat, Vandy-Tiráčky a Evy-Kvapavkárky a založil s nimi společnou domácnost. (A trošku mu závidím – holky jako lusk postupně nechaly řemesla, naplno se starají o svého dobrodince, navaří mu, vyperou … prostě jim to doma klape.)
Gerrit van Honthorst, Kuplířka
foto: www.cudaswiata.wordpress.com
Když už jsme u lehkých holek, největší třídou v partě kolem Ambassadoru je Silvia – umělecká tanečnice, Ráczova milenka a posléze nepřítelkyně. Docela sympaťačka, žádná přisprostlá, primitivní špindíra. Taky naletěla, podobně jako Video-Urban Hurennsonovi, pro změnu Zdravkovi G., gastarbeiterovi balkánského původu v Rakousku, který ale do Bratislavy pravidelně dojíždí za levnýma děvkama pod identitou vídeňského lékaře. Silvie mi bylo líto, ale jak potom zneužila ve svém boji s Ráczem Mártina Džjúneka, tím mě dost naštvala. Kromě snědé Edity (ve vzájemných intimnostech nacházejí se Silvií chvilkové útočiště před drsností velkého světa), ještě jedna kurva stojí za zmínku, a to suchá kurva Lenka. Za své přízvisko vděčí Video-Urbanovi. Ne proto, že by byla prostitutkou, ba právě naopak, byla tak cudná, že mu nikdy nedala, i když Video-Urban byl do ní upřímně zamilovaný. Proto jí tak říkal. Nakonec si studentku filozofie zabral Rácz, kterému dala velice ráda a ještě radši se stala jeho manželkou. Rácz si ji vzal hlavně pro to, aby měl někoho, kdo by kultivoval a vyvažoval jeho vidlácké manýry, kterých ne a ne se zbavit. (Nikoli kvůli byznysu, tam je to pro něho conditio sine qua non, ale kvůli společenské reprezentaci).
Bratislava, pohľad priechodom na Obchodnú ulicu
V průjezdu a na chodníku u Ambassadoru ještě působily dvě party (dokud je Rácz nerozprášil), a to balkánská mafie Šiptárov a cikánská banda vedená Berkim a Šípošom. Šiptári podnikají jako veksláci, Berkiho cikáni také, ale s tím rozdílem, že místo korun vyplácejí neznalým cizincům tehdy bezcenné zloté. A také vydírají chudáka strážce protějšího parkoviště, Fredy Špáršvajna. Toho jsem si schoval na konec.
Alfred Měšťánek je po d’Artagnanovi, Edmondu Dantésovi, Philu Marlowovi, Arkadiji Ivanovičovi Svidrigajlovovi, knížeti Stavroginovi a slečně Sarah Woodruffové další postava do Galerie mých nejoblíbenějších hrdinů! Nebýt jeho, tak čtenář v RoB nenajde jediného kladného hrdinu. Chamtivé, smradlavé, vypasené prase. Sexuální deviant (okolí neškodný masochista). Za odpornou physis jeho psyché rozhodně nezaostává. Když si může přivydělat nějakou levárnou, nezaváhá ani chviličku. Tak třeba spolupráce s Eržikou a Fery Bartalošovými při kuplířství s paničkou. Tato atraktivní žena po boku svého dobře situovaného manžela sexuálně strádá a zjistí, že ji vzrušuje pohlavní styk v pachu mužské moče na veřejných záchodcích; ti tři se jí ochotně ujmou a zajišťují jí asi padesát kunčaftů denně, převážně štamgastů bufetu „Drevená dedina“. (Jak to s ní dopadlo si přečtěte v knížce.) Eržika je bývalé Ráczovo vysněné děvče z rodnej Devínskej Novej Vsi a Fery Bartaloš jeho (vítězný) sok v lásce. Do velkoměsta přišli hledat štěstí po Ráczově vzoru, ale živoří jako obsluha smradlavých veřejných hajzlů v bufetu „Drevená dedina“ u parkoviště, kde Špáršvajn vybírá parkovné. Vždy po zavíračce Eržika vytře podlahu a ze zamčené kabiny vyndá spacáky, které si mladí manželé rozhodí na zemi, podobně jako to dělávali zeměměřič K. s Frídou ve školní třídě. Fredy by mohl být jako oni, dokonce dlouhou dobu jedním z nich byl, ale zůstalo v něm semínko touhy žít důstojněji. Leitmotivem jeho života jsou jenom prachy, nemůžeme mu to ale dávat za vinu. Chudáka v dětství poznamenal nedostatek lásky a obzvláštní lakomství rodičů. Čím víc jsem se propracovával dějem, tím mi Pišťanek odhaloval víc a víc ze smutných a bolestných zákoutí jeho duše. Špáršvajn si citlivého čtenáře postupně získává. Chtěl by, a nakonec pro to také dokonce něco dělá, vymanit se ze svého stereotypu outsidera. Na rozdíl od Video-Urbana dokázal svůj stín překročit, i když ten stín, co vrhá, je mnohem skromnější. Neklade si megalomanské cíle a jeho skromnost je nakonec odměněna koncem jako v pohádce – najde lásku a pochopení u Sidy Tešadíkovej, bývalé spolužačky. Vždycky rád vzpomínal, jak ho kdysi v dětství s partou holek párkrát svázaly, zmučily a ona mu při tom navíc poplivala ztvrdlého pinďoura, co mu vylezl z trenek. Dívka nyní pracuje jako domina v Silviinom sado-maso podniku Justýna a po svatbě se svým vděčným otrokem Špáršvajnem se chystá na mateřskou. A já to Fredymu strašně přeju… A Silvie u mě trošku odčinila tu sviňárnu s Džjúnekom. Pro mě docela pech, že fyzické bolesti se děsím a exkrementy mi smrdí, protože do Blavy se párkrát ročně dostanu…
Bývalý Prior a vľavo Hotel Kyjev – predobraz Ambassadora
P.S. Přiznávám, že jsem přečetl pouze první dva díly trilogie. Povím proč. Když jsem si v knihovně pořídil „trojku“, s hrůzou jsem zjistil, že podtitul zní: Fredyho koniec. Neměl jsem odvahu vůbec knihu otevřít. Jen jednou jsem zkusil letmo nahlédnout doprostřed svazku a rovnou v tom nejhorším. Sida Fredyho podvádí! Nechal jsem uplynout výpůjční lhůtu a knížku odnesl zpět. Snad za pár let, až můj vztah k Fredymu již nebude tolik intenzivní, snad se ke třetímu dílu někdy vrátím.
P.P.S. Veřejná omluva akciové společnosti Gumopryž je uveřejněna s veškerými podklady ZDE, kde je i celá politováníhodná causa okomentována naší redakcí.