Co Vincentovo ucho neslyšelo
Ohlédnutí za Klobásinou kulturní akcí číslo 1 roku 2008
Na sklonku listopadu 2008 jsem se rozjela do Vídně za Vincentem van Goghem. Předpokládala jsem nával,tak jsem si přivstala a u vchodu do Albertiny byla už 5 minut před otevírací dobou. I tak tu byly mraky lidí. Při takové koncentraci lidí nelze dost dobře neposlouchat, co si kdo kolem povídá, a protože skoro všichni návštěvníci přijeli z Čech nebo Slovenska, dostala prohlídka další, neočekávaný rozměr.
foto: www.albertina.at
Odolávajíc příboji kulturymilovných davů jako stéblo orobince vprostřed bouřícího rozvodněného veletoku, nemohla jsem se vynadívat do krásných očí pošťáka Roulina, jediného van Goghova přítele v Arles. Když tu z protisměru dorazila uondaná mladá žena. Těsně za mnou se zhroutila na lavici ke dvěma ještě uondanějším kamarádkám a hlasitě si oddechla.
„Ty už jsi to prošla?“ diví se první kamarádka.
„Nó, už to mám za sebou.“
„Jé, ty se máš…“ závidí druhá.
„Tady už to de, sou to asi už jen tři místnosti a samý velký obrazy, takže to odsejpá.“
„Tak to je dobrý…“ spadne oběma kámen ze srdce.
Pan Roulin ani nemrknul, neumí česky, a navíc po těch letech už toho slyšel…
foto: www.albertina.at
Proudící dav mě po chvilce zanesl na doslech jiné, vysloveně rozhořčené paní:
„No sem teda zklamaná, ty slunečnice sem fakt nedali!“
Její kolegyně smutně dodá:
„No a pokojíček tady taky není.“ Obě dámy se nakonec přeci jen náplasti na svá zklamání dočkaly. Jiný z evergreenů školních chodeb – lodičky – tu naštěstí byly. Správný název obrazu je Bárky u Saintes-Maries. Vyrudlé, zaprášené reprodukce v rozklížených rámech, chleba s gothajem v ubrousku a učitelka dozorující přiměřené tempo proudění dvojic chodbou o velké přestávce. Tak to jsou asociace, jež ve mně po letech povinné školní docházky asi budou Bárky navždy vyvolávat. Ve skutečnosti je obraz krásný tak, až se tají dech. Nereprodukovatelné barvy, nedozírná hloubka nebes z níž se až hlava zatočí, dokonalá iluse mořského příboje. I kdyby z celé výstavy zbyl jen pohled na zpěněnou vlnku úplně vpravo dole, již malíř vytvořil zřejmě jediným energickým tahem nějakou špachtlí nebo prostě jenom prstem, a už dříve zmíněné laskavé oči Josepha Roulina, stačilo by to na zážitek roku. Bylo toho však mnohem víc.
foto: www.albertina.at
Třeba procházka pod úchvatně rozvlněnými borovicemi, jejichž větve praští a kývají se přímo nad hlavou, když kolem vstupní brány špitálu v Saint-Rémi vcházíme do posledního sálu. Tam hicuje letní žár, všude kolem ševelí pukající klasy přezrálého obilí, vítr po obloze shlukuje těžké mraky a všecko tu už spěje k dojemnému konci. Asi čtyři dámy v nejlepším věku utvořily hlouček a uvolněně konversují.
„Jsou velmi pěkné… počkejte, však vám je ukážu,“ vytahuje první cosi z kabelky.
„No ty sou krásný,“ vydechne druhá a ostatní souhlasně přikyvují.
Z jedné stěny na ně zoufale hledí trestanec van Gogh, kterého před jeho dobrovolnou internací v Saint-Rémi pro jistotu na nezbytně nutnou dobu zavřeli do káznice a připravili tak o barvy a štětce, jediný lék, který na své trápení měl. Na protější stěně se kaboní bouřková mračna nad pšeničným polem u Auvers, které Vincent namaloval pár dní před tím, než se sem vrátil s pistolí.
foto: www.blue.fr/vangogh
Bouřka nebouřka, paní vrátí své poklady do bezpečí kabelky a pokračuje:
„Ještě tam měli takové menší, asi takhle, a taky o trošku větší… no asi takové…“
„No ale sou vopravdu krásný.“
„Hm, já bych si je hned taky koupila…“
„Já všecky tři!“ Nadšení dam šplhá až kamsi k vrcholkům cypřišů.
„No vždyť můžeme jít společně, já stejnak ještě dřív než do hotelu si tam zaběhnu, chci si totiž koupit také ty větší, víte?“
„To by bylo báječný…“
„No tak půjdeme společně a hotovo! No né?“
A udělaly dobře, že šly. Když jsem se propletla po Kärtner Strasse a vídeňskými Příkopy na náměstí Freyung, kde v Kunstforu banky Austria vystavovali Georgese Bracqua, jako bych se octla v jiném světě. Vídeňáků tak akorát, ticho a klid, z Čech dorazilo jen pár nadšenců.