Meaume rytec
Pascal Quignard, Terasse à Rome (Terasa v Římě)
Jsou knihy, které připomínají grafické listy. Třeba román francouzského autora Pascala Quignarda, Terasse à Rome (Terasa v Římě), jenž kromě příběhu o tragické, nenaplněné lásce je i poctou grafickému umění.
Grafika, aspoň pokud jde o tisky z výšky a hloubky, je umění nejoproštěnější jednoduchosti. S pomocí nejminimálnějších prostředků, to znamená bodu, čáry, plochy a s jedinou barvou lze na papíře vyjádřit prostor a jeho hloubku, tvary, světlo a jeho odlesky i stíny. Osvětlení krajiny, ranní, večerní, palčivý sluneční žár, ponuré temno za bouře i jasnou měsíční noc. Hebkost sametu, lehkost hedvábí. Chlad kovu. Náladu, emoce ve tvářích. Prostě prakticky vše, co dokáže malba. Stačí jenom umět. Albrecht Dürer uměl i celulitídu. Od diváka grafika žádá vyvinout větší úsilí. Ochotu domyslet, dotvářet si reprodukovanou realitu v mozku.
Albrecht Dürer, Čtyři čarodějnice (obr. internet)
Jak už bylo řečeno, taková je i Terasa v Římě. Na minimální ploše (asi 120 stran kapesního formátu) se odehraje celý život rytce Meauma, od narození po smrt. Není potřeba mnoha slov tomu, kdo se umí obejít bez barevných popisů, bez náročných kulis. Vyprávění je střídmé, přímočaré, prosté jako otisky rýh vyrytých do kovu. Jediná postava, jejíž zevnějšek je popsán je Meaumova femme fatale Nanni. Její krása je vylíčená jediným souvětím: „Byla plavovlasá, velmi bledé pleti, vysoká, lehce nachýlené a štíhlé postavy, měla jemné ruce, plné poprsí a byla povahy mlčenlivé.“ I bez sáhodlouhých pohledů do mysli hrdinů se čtenář vnoří do jejich nitra. Dialogy, když to trošičku přeženu, jsou vedeny v holých větách. A přece je z nich cítit vřelost, vášeň, náklonnost či naopak chlad, zloba, zoufalost. Quignard tak dokázal svému jazyku vtisknout mluvu rydla a kyseliny.
A pak je tu druhá rovina knihy, pocta grafickému umění. Zde spisovatel naopak předkládá velmi plastické popisy Meaumových tisků. Rytec do nich projikuje témata, která zaměstnávají jeho mysl po celý zbytek života po násilném odloučení od Nanni. Motivy čekání, ztráty, osamělosti, ženského těla, libida.
Knížka Terasa v Římě se mi líbila tolik, že jsem poprosil našeho stálého spolupracovníka v Paříži, Tomáše Havla, aby našim čtenářům přeložil několik pasáží. Nejdřív ukázka ze závěru knihy.Gr
Grünenhagen uvádí tento Meaumův výrok z roku 1652: „Na rytce je třeba hleděti jako na překladatele, který převádí krásu z bohatého, úžasného jazyka do jiného, jenž je ve skutečnosti méně bohatý a úžasný, avšak má v sobě více nespoutanosti. Tato nespoutanost okamžitě sugeruje své mlčení tomu, kdož se s ní setkává tváří v tvář.“ Toto Meaumovo tvrzení zdá se odpovídat myšlence Mellana d´Abbeville, který říkal, že svá díla vždy ryl se zápalem a svobodou, o níž malíři, spoutaní množstvím barev a pokušením okouzlit diváka, mohli pouze snít. Mellan dokonce říkal: „To nadbytek líčidel a odstínů strhává smrtelníky do záhuby, počínaje vyhnáním z Ráje.“
Jacques Bellanges, Peroucí se pobudové (obr. internet)
Vzpomínám si, jak se mi jako dítěti líbily ilustrace verneovek. Boj s chapadly chobotnice, která vnikla do ponorky, například. Rytiny s popiskem, citátem z textu, ke kterému se tem který obrázek vztahoval, jak se to tenkrát dělávalo. Jedna věta, nebo její fragment plus dramatický obraz mi vydržely v paměti dodnes. Samotná četba Julese Verna mě nebavila. Dodnes si rád zalistujiu ve starých encyklopediích, učebnicích anebo reklamních katalozích z přelomu 19. – 20. století, které jsou vypravené řemeslnými rytinami. Dnešní publikace plné fotografií, navíc barevných, mi připadají až sprostě obyčejné, zbavené jakéhokoli kouzla a touhy objevovat.
Terasa v Ŕímě u nás dosud nevyšla (psáno 2011). Hrubou představu si můžete udělat podle jiné Quignardovy knížky, která je v českém překladu k mání, a sice Všechna jitra světa. Romány jsou si podobné obsahem, námětem (láska – filozof Roland Barthes řekl: „Není velkého románu bez lásky…“), dobou ve které se odehrávají (baroko), povoláním hlavních hrdinů (mladí, začínající umělci – hudebník a grafik) i tím, že autor smyšlené hrdiny zakomponovává do světa reálných osobností. Ve Všech jitrech světa je to třeba skladatel Lully, v Terase malíř Claude Lorrain a několik více či méně známých, leč existujících grafiků.
Hlavní hrdina, Meaume, prožije krátký, bouřlivý milostný vztah s mladičkou dcerou významného měšťana, Nanni. Z hlediska původu jde o nerovný vztah, Nanni je zasnoubena se sobě rovným mužem. Nenávidí ho a v Meaumovi našla prostředek tajné revolty. Snoubenec je však přistihne, Meaumovi chrstne do obličeje kyselinu, čímž ho znetvoří. Nanni o ošklivého milence už nestojí a aby se vše společensky urovnalo, se vší parádou se urychleně vdává. Znetvořený Meaume celý zbytek života bloudí po uměleckých centerch Evropy a až do smrti s sebou v srdci nosí Nanni. Nakonec se usadí v Římě, kde jej vyhledá jeho a Nannin syn. Nic dobrého to ani jednomu nepřinese.
Francisco Goya, Obr (obr. internet)
Následuje jedna z nejkrásnějších literárních milostných scén, které znám. Všimněte si, jak Meaume rafinovaně připravuje dívku na to, že ji připraví o panenství. Ta kapitolka připomíná jemnou rytinu, kdy záleží na každičkém, byť kratičkém, pohybu rydla. Jediné zaváhání, jediná chyba a celá práce vyjde vniveč. Stejně tak i Quignardovo psaní je vybroušené do posledního písmene.
Kapitola III
Meaume řekl: „Před druhou schůzkou jsem chodbou následoval malou svíčku na měděné misce.“ Potom pokračoval:
„Všichni jsme taženi do koutku noci, v níž zanikneme.
Zrnko vína se nalévá až pukne.
Počátkem léta všechny ryngle popraskají.
Kdo by se netěšil z toho, že dětství navždy nechal za sebou?“
Ona řekla: „Nevím.“
Meaume, žák Jana Heemkerse, jde za plamenem, za miskou v růžových prstech, podél kůží obložených stěn sleduje chodbou služebnou a její ozářená ramena. Dceru voleného soudce města Bruggy vysvlékl poprvé ve Veet Jakobszově domě. Je to obyčejný měšťanský dům stojící nad kanálem. Svíčku odsunuli co nejdál. Osvěcovala jejich vzájemný ostych, po chvíli společné osmělení, dočista obnažená těla, netušenou rozkoš z níž se téměř okamžitě rodí nový hlad. Už hodinu poté, co muž odešel, byla dívka opět lačná. Když se setkávala s rytcem během následujících dnů, osmělila se ke všem pohybům, jež si její duše představovala ve spánku. Když jej nevidí, když je sama, spaluje ji touha. Říká, že ji bolí ňadra. Říká mu, že její květina, teď již stále rozvitá, voní a je ustavičně vlhká. I když se potkávají často, nemohou být pokaždé spolu. Je zvláštní, že v okamžicích slasti, jíž jasně dosvědčovalo tělo, v její tváři nikdy nezahlédl štěstí. To rytce překvapovalo. Jednoho dne mu pověděla: „Stydím se vám to říci, ale mé lůno žhne jako uhlíky.“ On na to řekl: „Nebuďte v rozpacích, když se mnou o tom mluvíte. Můj úd se vztyčí, jakmile jen pomyslím na váš pohled, byť jdu po ulici nebo pracuji v dílně.“ Čím dál častěji, v jakoukoli hodinu jej volá k sobě. Bez ohledu na délku setkání. I kdyby to bylo jen na minutu. Hanbí se za svoji nenasytnost a neodbytnost, ale dychtění po jeho přítomnosti vždy podlehne. Její vybídky Meaumovi působí obtíže, neboť má práci k odevzdání Heemkersovi a také sebemenší časová odchylka ovlivňuje kyselé lázně, ale nic naplat, odebírá se ihned tam, kam mu vzkáže po služebné.
V zahradě (červenec 1639).
Dvakrát v pokoji.
Ve sklepě při světle železné zlodějské lampy.
Ve staré cihelně.
Šestkrát v mansardě.
U traktéra.
Jednou v loďce, již pronajala na celý den.
Abraham Bosse, Hmat (obr. internet)
A teď popis několika Meaumových grafických listů. Všimněte si, že z jednoho tisku lze vycítit i ticho.
Kapitola XLIV
Předlohy leptů, které Meaume nakreslil koncem života, už nevyryl ani nevytiskl. To je bezpochyby důvod, proč čerň v nich je měkčí. Toto je první noční scéna – kousek napravo od vrby sedí na patách Marie Aidelle a drží svíci; uprostřed stojí hospodský, v ruce lucernu; vedle něho, zády k loďce vytažené na břeh, sahá hrnčíř po lampě, kterou před tím postavil na okraj člunu; všichni tři ozařují zcela nahého muže, Oesterera, jenž prohledává řeku.
Je to řeka Authie.
Nákresy na mědi pocházejí od Meauma. Vyleptány a vytištěny byly po jeho smrti. Náklad je temný, avšak jakoby sametový. Při tom to nejsou mezzotinty.
Lampa, hliněný hrnec plný oleje, knot, měděná deska, dvě rydla, ticho, kostnatá ruka, noc.
V poledne, v kolmo dopadajícím světle vojáci přecházejí husím pochodem po mostě řeku.
Abraham Bosse, Žena bijící svého muže
Kapitola XLVI
(…)
Pět desek signovaných s věnováním Marii Aidelle. Stařena, sedí k nám zády na stoličce, si hřeje ruce nad řežavým uhlím v ohřívadle. Kousek od ní kočka. Žena má na opasku zavěšené dva klíče. Na hřbetu pravé ruky, překřížené přes levičku, vysouvá hlemýžď hlavu z ulity a vystrkuje růžky. Je to zvláštní rytina.
Slunce v zenitu. Z terasy vidíme římské střechy dole pod námi. Dlouhý stůl o šesti nohách ve skrytu přístřešku a na něm leží dvě měděné desky s krytem. Pod stolem misky na kyselé roztoky. Dovnitř místnosti dopadá světlo také přes okno s kosočtvercovými tabulkami. Okno má kamenné ostění a vpravo od něho zakrývá baldachýn postel i truhlu s kobercem s homérskými motivy. Před oknem stojí neprostřený stůl o čtyřech nohách. Dvě židle s podpěrkami pro hosty uklidili ke zdi. Krb s litinovou zadní deskou. Zbytek místnosti je bez nábytku.Nestoudná žena. Jupiter se toužebně naklání nad tělem spící Antiopé. Dcera thébského krále si složila ruce nad hlavou; má otevřená ústa a rozevřená stehna; tělo vyhlíží šťastně, obličej zachvácený hrůzou nikoli. V pohledu má cosi z Nyktiny zášti. Olympský bůh sune hlavu přímo nad Antiopin klín. Prohlíží si pohlaví mladé, čarokrásné ženy. Pravá ruka boha přidržuje záclonu kolem lůžka. Zbytek je černý. Lept a suchá jehla.
Nestoudná žena. Mezzotinta. Postavy dvou mužů v oválu, zobrazeny z en face, jeden klečí, druhý sedí a v pravé ruce drží klobouk. Má předkloněnou hlavu, z níž vidíme jen vlasy. Podbřišek má nahý a to, co z něho ční, je napůl skryto v ústech klečící, útlé mladé ženy s protaženým krkem. Vpravo tapeta znázorňující police knihovny.
Louvre a Pont-Neuf v krajině, stíny větvoví podél řeky a malá zvířata ve slunečním světle. Obdivuhodně vyryté.
Kapitola XXXI
Dvě nejslavnější Meaumovy rytiny z těch, jež se zachovaly, a které se objevují v mnoha exemplářích a velkém množství nákladů, jsou Svatý Jan na ostrově Pathmos a Héro a Leandra. Svatého Jana na ostrově Pathmos vyobrazil na vrcholu hory, jak opíraje se zády o skálu, sedí ve stínu stromu. Píše Apokalypsu. V levé části podlouhlého, úzkého leptu se orel pařáty drží skalního hřebene, obrovská křídla roztažená, zalitá světlem zapadajícího slunce.
Héro a Leandra je mezzotinta. Na vrcholu gotické věže bičované vlnami vzdouvanými bouří, se rozcuchaná a téměř nahá Héro naklání dopředu, jeden prs skleslý do světla, napřahuje pravou ruku s římskou lampou se zapáleným knotem, snažíc se zahlédnout tělo mrtvého milence, které leží nahé na zádech s hlavou surově vrženou nazad a vlny je převalují jako zlomenou větev.
,„Toulousští výrobci karet, pod jejichž záštitou jsem pracoval, označovali karty, na jejichž vyšších hodnotách byly vyobrazeni románoví hrdinové, jako romaneskní. Antické říkali těm kartám, jež znázorňovaly biblické proroky či slavné postavy starověkého Říma. Karty erotické ukazovaly scény, během nichž vznikáme. Dnes žiji v Římě, kde ryji náboženské výjevy a ty pohoršující karty. Jsou na prodej u obchodníka s tisky U černého kříže na via Giulia.“
